Aurage

Drahá Helčo, Josefe, kamarádi, vážení smuteční hosté, vaše přítomnost tady, kam jste přišli vyprovodit na poslední cestě Ladislava Kantora, je sama o sobě potvrzením nepřehlédnutelné stopy, kterou po sobě zanechal.

Jeho umělecká kariéra se začala nenápadně odvíjet v roce 1964 od seznámení s o dva roky starším Jiřím Cerhou, s nímž postupně utvořil několik amatérských divadelních souborů, které vyústily v roce 1969 ve vznik sdružení, které si dalo do záhlaví počáteční iniciály jmen obou zakladatelů, C&K Vocal. Stylově ještě nevyhraněný soubor, do něhož se ve známých verších Kantorovy Vzpomínky na jednu venkovskou tancovačku promítala polka dechovky příbuzných s Lady Jane Rolling Stones, teprve postupně nabýval obrysy rockové vokální skupiny a současně se vymaňoval z původního amatérského muzicírování. V roce 1972 získali profesionální angažmá na scéně divadla Semafor, k němuž se kdysi Cerha s Kantorem upínali jako ke svému vzoru a účinkovali tam i v jeho nejslavnější inscenaci Kytice. S jeho principálem Jiřím Suchým uvedli o rok později v divadle Ateliér také svůj první vlastní koncertní recitál Generace. Tady už se naplno projevil jako klíčový autor textů Cerhových písní vedle přebásnění tehdy aktuální novinky polského rockového písničkáře Marka Grechuty Chorovod. Láďa tím utvrdil své postavení nejenom klíčového textaře C&K Vocalu, ale i schopnost objevovat dosud neznámé horizonty české populární hudby. Tu poté rozvíjel ve všech projektech, které následovaly, včetně domýšlení vizuální podoby a osobité jevištní prezentace repertoáru souboru. Od hostování v Redutě s jazzrockově orientovanou skupinou Pavla Větrovce přes další scénická pásma Čas her a audiovizuální programy Písně spíš k poslechu než k tanci, Krajiny duše, krajiny těl a Baladu o Zemi, na které jsme za nimi chodili do Branického divadla. Pomáhal na sólových cestách nejen svým nejbližším spolupracovníkům z okruhu členů skupiny od manželky Heleny Arnetové po Ladislava Pospíšila, ale stál u zrodu a prosazení slavných desek Václava Neckáře, Michala Prokopa či Vladimíra Merty.

Rys objevování a hledačství s překračováním zavedených hranic zůstal poté už natrvalo součástí všech aktivit, kterým se věnoval, i jeho osobní poetiky. Láďovými verši pronikaly spodní tóny jeho milovaných básníků Villona, Préverta, Holana či Seiferta a kdesi úplně vespod odkazy na Otokara Březinu. Jejich obrazotvornost nebyla z rodu hlavního proudu české pop music, ale přenášela nás kamsi do neznáma a jen podvědomě tušených vesmírů. Takto se snažil jako pedagog nasměrovat i své žáky z Lidové konzervatoře a Vyšší odborné školy Jaroslava Ježka.

Tytéž vlastnosti Ladislav Kantor osvědčil také v oblastech vzdálených jeho vlastní tvorbě, kam ho podivné kolo osudu zaválo po sametové revoluci. Ještě v jejím průběhu se stal jedním z nejbližších spolupracovníků Václava Havla a po jeho zvolení prezidentem Československé republiky se zákonitě stal prvním ředitelem sekretariátu a kancléřem prezidentské kanceláře. Doslova za pochodu si osvojoval a znovu probouzel v dobrém slova smyslu byrokratické praktiky úřadu, který se předtím v husákovské éře propadl do letargie. Po odchodu z této funkce se znovu s příslovečným elánem pustil do nápravy poměrů v České filharmonii, s níž jako člověk z druhého břehu přišel do kontaktu poprvé během vzrušených převratových týdnů při organizování jejího památného koncertu pro Občanské fórum, spojeného s dojemným návratem Tomáše Bati do vlasti. Jako generální ředitel České filharmonie učil svůj nový pracovní tým pořádkům, které si sám přivlastnil na Hradě, rázně skoncoval s vyděračskými způsoby najaté bezpečnostní agentury, zasloužil se o plášťovou ochranu její budovy a novou pojišťovací smlouvu až po soupis vzácného mobiliáře, který se později stal výchozím pramenem při zjišťování škod napáchaných povodněmi.

Ruce nesložil ani po odchodu do důchodu a navzdory přibývajícím zdravotním potížím se dále věnoval práci v zastupitelském orgánu v Roztokách, kde léta bydlel.

Není možné nevzpomenout Láďu alespoň jednou větou také jako činorodého člověka a dobrého kamaráda, který s početnými přáteli sdílel i mimohudební lásky včetně zahrady a fotbalu s jím favorizovanou Bohemkou.

Sluší se ovšem připomenout a poděkovat v této chvíli loučení také Heleně, Láďově zprvu zpívající kolegyni a dlouholeté životní družce, k jeho slabostem chápavé partnerce, která pro něho vykouzlila skutečný domov, kam se pokaždé rád vracel ze svých poutí a nacházel v něm klidné zázemí pro svoji práci a v neposlední řadě navzdory pracovním závazkům také kamarádský vztah k jejich synovi Josefovi.

Dík, že ses snažil udělat svému okolí svět alespoň o něco lepší, než je ve skutečnosti.

Antonín Matzner
publicista, spisovatel, producent, hudební režisér a dramaturg, přítel Ladislava Kantora

 

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Pokoj duši Ladislava Kantora | Martin Štifter
Odcházení | Jaroslav Huk
Vzpomínka na Láďu | Jan Jakob
Odraz po prázdninách | Jaroslav Drda
Slovo starosty | Jan Jakob

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.