Bez vody není života

Někteří klimatologové říkají, že příští světový konflikt bude o zdroje pitné vody. Není třeba to vidět hned tak černě, ale že bez vody není života, je svatá (dokonce fyzikální) pravda.

Bez dostatečné dodávky kvalitní pitné vody si dnes svůj (středoevropský) život již nedokážeme představit. Některé věci, které považujeme za samozřejmé, jsou však hodny zamyšlení.

Průměrná cena 1 m3 spotřebované pitné vody, vyjádřená ve vodném a stočném, je v rámci ČR zhruba 80 Kč, v Roztokách necelých 70 Kč. Jde o tzv. věcně usměrňovanou cenu, kterou každoročně schvaluje zastupitelstvo, nikoliv tedy o cenu čistě tržní. Manévrovací prostor zastupitelů pro tvorbu ceny je však velmi omezený a spíš jde o rozhodnutí, o kolik cenu nad náklady navýšit než o kolik snížit...

V obcích, kde je kromě veřejného vodovodu i kanalizace, má cena dvě složky (zhruba v poměru 50 : 50), a to vodné a stočné.

V případě pitné vody jsme víceméně závislí na ceně, za kterou ji kupujeme od monopolního dodavatele z pražského přivaděče. Od třicátých let minulého století až do konce let šedesátých byly Roztoky z hlediska vodních zdrojů soběstačné. Hlavní vodní zdroje se nacházely v údolní říční nivě. Na sklonku šedesátých let byla zjištěna jejich kontaminace znečišťujícími, zejména ropnými látkami. Proto se Roztoky napojily na pražský vodovod a vybudovaly žalovský vodojem. Je potřeba i zmínit, že roztocká voda obsahovala velké množství vápenatých a železitých sloučenin, které zanášely potrubí, a z hlediska dnešního využívání kuchyňských myček, automatických praček a dalších spotřebičů by bylo její využití velmi problematické.

V případě pitné vody jde o komoditu, jejíž cena na trhu vzrostla od roku 1989 na stonásobek!, což je patrně absolutní rekord v oblasti cenové liberalizace. Mzdy za toto období vzrostly zhruba desetinásobně, takže rozpor je evidentní.

Jaké jsou důvody tohoto cenového skoku? Předně cena pitné vody byla v předlistopadovém období státem dotována a neodpovídala její reálné výrobní ceně. Cena vody také nebyla zatížena daní z přidané hodnoty, která je v současnosti v ČR 15 % a představuje třetinu ceny vody. Pro srovnání -Velká Británie má v případě pitné vody nulovou daňovou sazbu, většina zemí EU 5-9 %. V některých oblastech Rakouska je voda k veřejné spotřebě zcela zdarma, ale to je pravda jiný případ.

Do ceny vody se promítá i povinnost vlastníků vodohospodářské infrastruktury (tedy vesměs obcí) reinvestovat do její obnovy. To představuje téměř jednu třetinu ceny vody. Čistý zisk vodárenských společností, pokud lze věřit čisté statistice, se pohybuje mezi 6-7 %. Nicméně stále více obcí a měst přehodnocuje svá minulá rozhodnutí o svěření vodovodů a kanalizací do rukou externího provozovatele a spravuje si je vlastními silami. Pokud jde o naše město, tato varianta, vzhledem k technologické složitosti propojení čistírenských provozů městské a průmyslové čistírny odpadních vod, prakticky nepřipadá v úvahu.

Do ceny vody se negativně promítá paradoxně i její stále se snižující spotřeba. Ta klesla za posledních 25 let na polovinu, což je zcela nepochybně důsledkem vysoké ceny. Zde se dostáváme do začarovaného kruhu, neboť snižující se spotřeba vede k dalšímu zvyšování ceny, když fixní náklady systému zůstávají prakticky stejné bez ohledu na množství spotřebované vody. Přitom je logické, že úspory vody by měly dále pokračovat, neboť např. splachování WC pitnou vodou je z pohledu domorodce rovníkové Afriky hrdelní zločin.

Obce mají zákonnou povinnost investovat získané finanční prostředky zpět do obnovy vodohospodářské infrastruktury. To má racionální důvody nejen kvůli zajištění kvality „kohoutkové“, ale také kvůli snižování ztrát vody v síti. Vodu, která bez užitku uniká netěsnícím potrubím na katastru obce, platíme všichni. Před 20 lety byly v Roztokách tyto ztráty kolem 30 %, dnes jsme na úrovni asi 17 %, což je relativně velmi dobrý výsledek.

Důležitou součástí investic do VaK je splašková a dešťová kanalizace a čištění odpadních vod, což souvisí s druhou položkou ceny, a to stočným. Do jeho ceny se promítají náklady na čištění komunálních odpadních vod. Tyto náklady stále rostou - jednak neustále přísnějšími limity pro čištění, jednak i zdražováním dalších vstupů, jako jsou ceny energií a chemikálií používaných k čištění. Roztoky mají velmi kvalitní čistírnu odpadních vod, která byla uvedena do provozu v roce 2003. Zbývaly jen 2 týdny do kolaudace, když povodeň v srpnu 2002 zničila veškerou novou technologii (škoda zhruba 11 mil. Kč). Dnes má vyčištěná voda odtékající do řeky parametry horského potoka. Ale to všechno stojí peníze, a to ne malé. Nyní, kdy se chystáme na rekonstrukci posledního článku čištění, který je ještě pozůstatkem staré čistírny, tj. kalového hospodářství, musíme vzít v úvahu, že investiční náklady se rovněž do ceny stočného promítnou.

Do oblasti vodohospodářské infrastruktury patří i protipovodňová opatření a projekty pro zadržování vody v krajině. Také jsou to opatření, jejichž cílem je snížit množství znečišťujících látek z průmyslu a zemědělství pronikajících do povrchových a podzemních vod. V tomto směru máme naději, že bude možné čerpat finanční zdroje z fondů EU i v období 20152020. Patří sem i odstraňování starých ekologických zátěží, což je věc, která se týká i Roztok. Bez velké publicity byl v loňském roce realizován velký projekt tohoto typu financovaný z EU v areálu VUAB, kdy bylo z několika ložisek vybagrováno a odvezeno k vyčištění obrovské množství kontaminované zeminy do hloubky 9 metrů. Akce velmi chvályhodná, znamenající splacení jednoho z dluhů minulé bezohlednosti k životnímu prostředí. Evropská unie však nechce být v pozici blahosklonného štědrého strýčka, který pro naše „krásné oči“ pouští do našeho rozpočtu miliardy eur. Chce posílit svou kontrolní funkci a požaduje vznik tzv. regulačního úřadu pro VaK. Evropská komise také přijala začátkem tohoto roku některá doporučení, která se během dvou let stanou součástí našeho právního řádu. Chtěla by ve prospěch účelnějšího využívání finančních prostředků poněkud omezit volný trh v oblasti nakládání s vodou. Všechny tyto věci jsem chtěl připomenout pro případ, kdy budeme opět láteřit nad vysokým ročním vyúčtováním za vodné a stočné. A co říci závěrem. Kvalita naší pitné vody (ze zdroje Želivka) je vynikající, určitě lepší než balené vody z plastových obalů. Proto šetření „kohoutkovou“ vodou by se nemělo promítat do spotřeby přímé konzumace, spíše naopak. Na straně druhé jsou jistě hodny úvahy o různých možnostech zadržování dešťové vody pro další využití, a to jak v domácnostech, tak v podnikatelských provozech. Správně hospodařit s vodou je v našem životním zájmu.

Stanislav Boloňský
místostarosta

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Mnoho povyku pro nic? | Martin Štifter
Slovo starosty | Jan Jakob
Uz toho máme dost! | Libuše Kovaříková

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.