Bojujeme za lidská práva a zapomínáme na lidské potřeby

Toto heslo se mi mihlo před očima, když jsem se známými hovořil o nově založené železniční stanici Praha-Podbaba. Se zájmem sleduji projekt ke zlepšení městské hromadné dopravy, který, ne snad úplně podle původních záměrů, ale přece jen progresivně spojuje stanice železnice, autobusu a tramvají na okraji Prahy. Tento dobrý záměr se podařilo i poměrně rychle realizovat a stanice slouží veřejnosti. Potud můžeme být spokojení a chválit ty, kteří se o výstavbu zasloužili. Nicméně předmětem naší diskuse byla přízemní, ale pro každého důležitá věc - zejména teď v zimních měsících, když člověk čeká na vlak, přepadne ho chlad. Někdy ho doprovází i potřeba si odskočit. A tady začíná náš problém. Kromě betonových koridorů, přístřešku proti dešti a podchodu zde není nic. Můžete si vyrazit do parčíku směrem k Vltavě, nebo na druhou stranu přes staveniště k benzinové pumpě. Pokud zde však požádáte o azyl, budou se na vás tvářit značně nerudně a ani se jim, jako soukromému podnikatelskému subjektu, nedivím. Cesta na zastávky tramvaje či autobusu skončí rovněž bez výsledku. Projektanti nebo spíše investoři patrně přepokládají, že jsme přírodní lidé a poradíme si podobně jako ve středověku v nějaké úzké uličce... 

Poněkud se smutkem se ohlížím na ta stará nádraží ještě z dob c. a k. Vytápěná čekárna, pokladna, všude záchody, dosti často i restaurace. Tyto nadbytečně dimenzované stavby se začaly rušit již za socialismu, např. zastávka Holešovice (kde vznikl směšně malý přístřešek na úrovni venkovské zastávky autobusů), ale zdá se, že trend se bohužel prosazuje i nadále. Zajisté chápu, že je nutné šetřit, nemáme na investice, na pracovní síly, a tak se musíme uskrovnit. Jenže někdy to nejde. Někdy to přijde na každého, ale pokud to bude v Praze-Podbabě - mohl by se dotyčný... se zlou potázat. Proto hodlám správě železniční cesty navrhnout, zda by nenamontovala alespoň automat na suché prádlo nebo na pleny. A tak nám vrtá hlavou otázka, když v dnešní osvícené době bojujeme halasně za nejrůznější práva, počínaje bojem proti geneticky pozměňovaným potravinám, dokonce i proti zneužívání a využívání zvířat, proč zapomínají naši mocní na to, na co mysleli naši předkové při založení nejen této železnice do Drážďan, a to v dobách nesvobody a útlaku národů. Možná, že vysvětlení je docela prosté - na rozdíl od moderní doby tenkrát i mocní tohoto světa jezdili vlakem.

Martin Štifter
radní

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.