Chci na vysokém kole další rekord, chystá se Vidím

Vladimíra Vidíma, majitele malého zámečnictví v Roztokách, možná znáte také jako opraváře jízdních kol. Je to tentýž muž, který propadl lásce k historickým vysokým kolům. Teď už měsíc vůbec nejí maso, aby nezatěžoval organismus. Už se plně soustředí na svůj pátý neobvyklý rekord - jízdu na vysokém kole po dobu 48 hodin. Startuje 19. července v Roztokách na Tyršově náměstí, pak bude dva dny a dvě noci kroužit kolem Chlumína. V neděli 21. července plánuje ukončit rekord v Únětickém pivovaru, který je jedním z hlavních sponzorů. "Vpivovaru bude po dojezdu oslava," říká Vidim.

Jak jste se dostal k cyklistice?

Dělám to od té doby, co umím chodit. Jakmile jsem zjistil, že je jízda na kole rychlejší než chůze (směje se). Po čase mě začalo bavit, že si kolo umím sám opravit, tak mě to začalo prostě fascinovat. Dokonce nejen opravy, ale také možnost vyrobit si vlastní kolo podle sebe. Právě ta kola, na nichž dělám rekordy, si dělám sám.

Dobře, ale jak a kdy cyklistu napadne dělat zvláštní rekordy zrovna na vysokém kole?

V osmdesátých letech ještě za bolševika jsem normálně závodil v silniční cyklistice, ale pak po roce 1990 se atmosféra hodně změnila. Každý chtěl mít co nejdražší kolo a součástky. Dříve to fungovalo více jako parta, lidé byli víc natěšení a měli radost, že třeba sehnali tenhle díl, tamten díl, pomáhali si. Proto jsem se pustil do vysokých kol s předpokladem, že tam budou jiní lidé. A opravdu jsou víc družnější, upřímnější, je to jedna velká rodina, je tam pohoda. A protože jsem sportovec, tak jsem tam začal jezdit tyto šílené rekordy. Zkouším si, co ještě nikdo neokusil. Mě to hodně motivuje do života, člověk má cíl, žene ho to dopředu, nesedí někde doma u televize, nehoní se jen za prací a penězi. Je to obrovský relax, byť samozřejmě čím jsem starší, tím je to těžší. Jsem zámečník, živím se rukama, takže po fyzické práci sednout večer ještě na kolo je docela dřina. Ale zatím mě to pořád baví.

Jak rychle na tom kostitřasu vlastně jezdíte?

Pozor, je to vysoké kolo, to je přesný název. Lidé si to zaměňují s kostitřasem. Sice se na tom také pěkně klepu, ale kostitřas je loukoťové kolo bez pedálů, vlastně taková koloběžka na velkých kolech. Co se týče rychlosti, jezdím tak dvacítkou, pětadvacítkou v průměru. Takže když jedu na silnici a potkám se s nějakým turistou, ten mi nestačí, možná jen z kopce. Vysoké kolo nemá brzdu, brzdíte protipohybem do pedálu, kdy pomaličku zpomalujete. Cesta z kopce je proto těžší než do kopce. Přirovnávám to k lodi, která také brzdí, než úplně zastaví. Proto na křižovatkách musím hodně předvídat.

Dosavadní rekordy Vladimíra Vidima

2000

nonstop na vysokém kole

336 km

2001

nonstop na vysokém kole

406 km

2004

nonstop na silničním kole

702 km

2006

vytrvalostní jízda na jednokolce

214 km

Dosud jste dělal spíš nonstop rekordy bez sesednutí s cílem ujet co nejvíc kilometrů. Proč teď zkoušíte osmačtyřicet hodin?

Já už jsem o tom přemýšlel dva roky. Trénuji, přemýšlím a až letos jsem si řekl -dobrý, už máš natrénováno, srovnal jsem si to v hlavě. Ještě to nikdo nejel, takže tam bude na pravidla dohlížet pelhřimovská Agentura Dobrý den, aby jízda mohla být oficiálně zapsána do Guinnessovy knihy rekordů. Bude to uděláno jednoduše tak, abych za osmačtyřicet hodin ujel co největší vzdálenost. Když bych najel 700 až 750 kilometrů, tak bych byl spokojený. Můj plán je slézat ze sedla po čtyřech pěti hodinách, minutku dvě se občerstvit, protáhnout se - a zase nasednout. Samozřejmě mým snem by bylo vyjet z Roztok a jet třeba do Ostravy, ale je to nereálné kvůli provozu i terénu. Potřebuji spíš rovinu a minimální provoz, proto jezdím kolem Chlumína na Mělnicku. Budu mít připravená dvě kola, u nichž laik nepozná, že jsou rozdílná. Ale na každém je trochu jiný posed, takže tělo je trochu jinak zkroucený, a tím namáháte jiné části.

Jak často trénujete?

Ob den. Přes týden jezdím na silničním nebo horském kole, o víkendu pak na vysokém. K jízdě na vysokém kole jsou potřeba přece jen lepší silnice, které tady v Roztokách zrovna nemáme. Zkušenost je taková, že první sedm osm hodin jedu v obrovské euforii. Velká krize přijde po nějakých devatenácti hodinách, kdy má člověk pocit, že je úplně vysátý. Zajímavé ještě je, že když jsem žádal o povolení k průjezdu, tak reakce na úřadech byly různé - někdo tomu tleská, někomu spadne čelist a mají mě za blázna.

Václav Dolejší

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Rekord pro Adélu | Vladimír Vidim
Na kole dětem | Marcela Uhlíková
Kejmi | Jaroslav Drda
Fotbal | Tomáš Novotný

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.