Historie není černobílá

Se zájmem jsem si v minulém čísle Odrazu přečetl vzpomínky na konec války v Roztokách. Osobní vzpomínky pamětníků jsou velmi cenným svědectvím a jsou vesměs i čtivější, než suchá historická pojednání. Tato tzv. "orální historie" má ovšem své limity, dané subjektivním pohledem pamětníka, jeho často vypjatými emocemi a osobním zaujetím. Pokud vám politický režim či válečný konflikt zabil či existenčně zničil někoho z blízkých, těžko si uchováte objektivní nadhled. Každá generace pamětníků tak žije svými předsudky i iluzemi (o Září 1938, o tzv. Pražském jaru 1968, o Listopadu 1989 atd). Naopak historikové, kteří nejsou přímými pamětníky, ale znají události s odstupem času v souvislostech, jsou často schopni objektivnějšího pohledu a hodnocení. Je dobře, že byl opět zmíněn případ hromadné popravy německých zajatců 12. května 1945 v Roztockém háj i (mělo jít nejméně o 29 mužů). Není to nic, s čím bychom se mohli chlubit, ale nemá smysl historii retušovat. Nebyl to akt hrdinství, ale odvety a pomsty. Na straně druhé se neodvažuji hodnotit pohnutky členů popravčí čety a je nutno vidět tento nezákonný akt v dobových souvislostech. To, že 2 týdny před tím viděli Roztočtí na vlastní oči polomrtvé (či dokonce mrtvé) oběti nacismu v tzv. Transportu smrti, který zastavil na roztockém nádraží, mělo bezpochyby svůj vliv. V každém případě jde o kapitolu z historie Roztok, s kterou se budou muset autoři 2. dílu publikace o Roztokách ještě pořádně "poprat".

Stanislav Mareš se zdraví se starostou města Martinem Štifterem.

K této části textu jen malé upřesnění; je svědecky doložen jeden případ zastřeleného vězně z transportu, který se šel napít k pumpě u východu z nádraží.

Viktor Kašlík před vilou čp. 125 v Tichém údolí, kde v letech 1945-1948 bydlel.

Je třeba uvést na pravou míru i některá další tvrzení.

Pan Dudák se např. kriticky zmiňuje o návštěvě mjr. Viktora Kašlíka (byl povýšen do hodnosti majora coby velitel vojenského letiště ve Kbelích) v Roztokách v roce 1990. Vyčítá vedení radnice, že neumožnila setkání pamětníků a přátel s tímto hrdinou bitvy o Anglii.

K tomu je třeba dodat, že šlo o čistě soukromou, krátkou návštěvu, o níž tehdejší radnice (starosta V. Sedláček, tajemník J. Burda) neměla potuchy. Dramatický životní příběh V. Kašlíka (1914-1994) mě fascinoval, a proto jsem s ním také pro Roztocké noviny (Odraz tehdy ještě neexistoval) udělal rozhovor. Lépe řečeno torzo rozhovoru. Většina témat, na která jsem se vyptával nebo chtěl zeptat, zůstala bez jasné odpovědi. Byl jsem zvědav na vzpomínky z bojových akcí při bitvě o Anglii, podrobnosti o sestřelení nad Atlantikem, na okolnosti jeho druhého útěku z Československa v prosinci roku 1948. Řekl mi tehdy, že na válku nechce vůbec vzpomínat, že se mu bojové scény vrací ve snu nebo v nemoci. Že i nechápe lidi, kteří jsou schopni o podobných zážitcích do nekonečna hovořit. "Utěšoval jsem se tím," řekl mi tehdy při procházce Tichým údolím, "že střílím na uniformu, ale vím, že to byli lidé jako já nebo ty." I tomu, že nechtěl mluvit o příkořích po Únoru 1948, se dnes nedivím. Když se nepodařilo StB dopadnout jeho osobně ani jeho manželku a synka Johna, zchladil si režim "žáhu"na jeho sestře, kterou ve vykonstruovaném procesu odsoudil za vlastizradu na doživotí, odseděla si 11 let. Přitom poprvé musela do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova i se svou matkou už za války poté, co okupační orgány zjistily, že Viktor Kašlík uprchl do Francie a vstoupil do zahraničního vojska. Po obsazení Francie se Gestapu dostala do rukou kompletní databáze čsl. zahraničních vojáků ve Francii, což mělo fatální následky v protektorátu (to je zajímavý příběh sám o sobě, příběh neuvěřitelného selhání naší roz-vědky v Paříži). M. Kašlíková se dostala na svobodu koncem dubna 1945 a znovu se po čtyřech letech opět ocitla v kriminále. Měl jsem tehdy pocit, jakoby Viktor Kašlík pociťoval trochu jakousi spoluvinu za tento její těžký život. Viktor Kašlík byl bezpochyby silnou osobností, ovšem nepostrádající určitou vnitřní křehkost. Nebyl to žádný pseudogenerál, který se vyšplhal k lampasům průběžným povyšováním v době hlubokého míru. V Anglii dosáhl hodnosti štábního kapitána letectva. Bohužel mi toho mnoho neřekl ani o svém dalším působení v R.A.F. po druhém exilu. Myslím, že jeho opatrnost i v tomto směru dnes chápu, bylo přeci jen ještě příliš krátce po sametové revoluci a nemohl si být ničím a nikým jist. Říkal jsem si tehdy, že "nemá smysl tlačit na pilu", že není všem dnům konec. Bohužel to bylo poslední setkání s ním, v polovině května 1994 náhle v Anglii zemřel. Jediné, co jsem ještě mohl pro jeho památku udělat, bylo to, že jsem navrhl pojmenovat po něm novou ulici v Solníkách. Jsem moc rád, že se to podařilo. Podobně blesková byla i návštěva Roztok pana Stanislava Mareše s manželkou v roce 2000. Přijel kvůli převzetí rodinného majetku, zejména rozsáhlých polností bývalého velkostatku. Městu tehdy za rozumné peníze (100 Kč/m2) prodal pozemek Na Ovčíně (nám. 5. května). Bohužel zbývající pole obratem prodal společnosti Ekospol, a. s., což jsme zjistili až poté, co se vrátil zpět do Austrálie. Pokud by tehdy svou nabídku adresoval obci, mohli jsme dnes být jedním z nejbohatších měst v republice. Tož, stalo se jinak...

Stanislav Boloňský

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.