Holubí dům?

Vzpomínky nejen na rodinu Chalupeckých ze Žalova

Před sto lety to byla na rozlehlém katastru vesnice čítající pouze 129 čísel.

V roce 1913 k nim na náves obkrouženou statky a staveními s nejnižšími čísly popisnými (l - Brabcovi , 3 - Lašťovkovi, 4 - obecní úřad s pastouškou, 5 a 6 - Skrčených, 7 - Šebkovi, 8 - Chudobovi, později Vojtěchovských) a zvoničkou, přibylo stavení s čp. 130. Domek, který se velikostí mohl poměřovat s těmi pražskými ve Zlaté uličce.

Vedlo však k němu - a od něj - cest jako do Říma, „na Kocandu“, „do Potok“, ke křížku v Roztokách, k Řivnáči a Stříbrníku nad Podmorání, k cihelně, odtud k váze, od ní do „Ounětic“ nebo do „Ouholiček“ - a ta hlavní od Roztok se „u lezačky“ dělila na cestu klesající k nádraží (mohlo se jít také strmou pěšinou kolem středověkého předhradí „na skalkách“) a na tu, co zahýbala vpravo, „Na Hradec“.

Od Kocandy stékal těsně kolem zahrádky domku potok překlenutý mostkem, proto se tam říkalo „na kanále“. Dnes se chlubí honosným pojmenováním Levohradecká ulice a domek má číslo 1170.

Uvádím pomístní názvy, protože si myslím, že stojí zato, aby se udržely v povědomí současníků.

Cesty byly povýšeny pojmenováním na ulice, zanikla původní domovní čísla a do nenávratné minulosti se propadla jména rodin, které tu žily mnohdy po celá staletí, jména těch občanů, kteří se zde rodili, pracovali, umírali. Většinou jejich jména můžeme najít jen v matrikách, ale zápisy v nich nám nepovědí, jaké stopy po jejich životě zde zůstaly.

Z generací, které tu žily i před mnoha tisíci lety známe jen jedno jediné jméno středověkého obyvatele. Ten člověk se jmenoval Ostoj, žil na předhradí, v místech, kde se už odedávna říká „Na skalkách“. Krásnou knížku o Ostojovi napsal archeolog Zdeněk Smetanka.

Jedna z básní Zdeny Lorencové končí slovy: „Kde život byl, tam duše žije...“

Do domku s původním číslem 130 se zmíněného roku nastěhovali moji prarodiče Karel a Berta Chalupeckých s dvěma dětmi, synem Toníkem, mým budoucím tatínkem, a dcerou Karlou, mou budoucí tetičkou. Musili se velice uskrovňovat, aby si mohli toto více než skromné stavení postavit, a musili velice šetřit po celý život.

Bylo by dlouhé vypisování, co všechno pro rozkvět obce vykonali, hlavně dědeček. Z mnoha jeho počinů za nejdůležitější pokládám, že se mu podařilo zastavit diletantské restaurování fresek a devastaci základů románské rotundy v kostele sv. Klimenta tím, že „žaloval“ na počínání některých členů Levohradecké matice v roce 1941 Památkovému ústavu. Zdaleka nebyl kulantním živnostníkem, rozhádal se s kdekým, šlo-li o zájem veřejnosti. Dědečkova činnost byla připomenuta výstavou v roztockém muzeu a jeho zásluhy oceněny tím, že jedna ze žalovských uliček nese jeho jméno. 19. února 2012 tomu bylo již padesát let, co zemřel. Babička (+ 1969), kromě toho, že učila žalovské ženy ručním pracím, založila první ochotnický spolek Mládí. Účinkovali v něm všichni členové rodiny, stejně jako později ve spolku Havlíček (čtenářsko-vzdělávací beseda). V komických rolích byl velice oblíben můj tatínek (Antonín Chalupecký + 11. 7. 1971).

Dědeček byl po dlouhá léta dobrovolným knihovníkem spolkové a pak i obecní knihovny. Později několik let sloužila v této funkci žalovským čtenářům i tetička Karla Součková až do doby, kdy byla žalovská knihovna sloučena s knihovnou roztockou a obsazena knihovnicí placenou. V roce 2013 bude tomu již 25 let, co se také ona rozloučila se životem. Poslední z žalovské rodiny Chalupeckých - všichni odpočívají na levohradeckém hřbitově - odešla a domek osiřel. Nechce se mi popisovat jeho další, zarmucující osudy, které mě donutily jej prodat.

Babička byla skvělá vypravěčka, mně nechyběla představivost, držívaly jsme černou hodinku. Jednou, nechodila jsem ještě do školy, mi vyprávěla, jak byla v domku sama přes noc, bylo jí úzko, ale pak řekla statečně nahlas „tak pojď, koruňáku“ (Já už tehdy věděla, že šlo o nebožtíka prince Rudolfa) - a dveře do kuchyně zavrzaly, otevřely se, babička rozsvítila a svítila celou noc: „Nemohla jsem strachy spát, bála se zívnout, aby mi koruňák nestrčil do pusy průsvitný prst.“

Nebylo divu, že se babička bála, když ve dne na ni z dědečkova kostnu „hleděly“ prázdné důlky z lebek dávných předků pohřbených v hliništi cihelny. Děda je zachraňoval pro Národní muzeum. A také mi babička vyprávěla, jak jednou dala dědovi ultimátum: „Buď duchové, nebo já!“ Děda se totiž také zajímal o spiritismus, vyvolávání duchů bylo tehdy velmi v kurzu. A tak se v domku scházel spiritistický kroužek. Jakýsi pan Žáček přivážel s sebou z Prahy „médium“. Zasedali se spojenými prsty v kruhu kolem „duchař-ského stolku“. Měl jen dvě nohy a zhotoven byl bez hřebíků. Stolek se chvěl, klepal, médium mluvilo hlasem přivolaného ducha.

V malé zásuvce stolku snad děda míval spisy Flamariona, já v ní později uchovávala své dívčí poklady.

Kdo ale ví, jak to s těmi duchy je, jestli se tam ještě dodnes nějak neprojevují, v Anglii si prý domů, který si duchové údajně oblíbili, velice považují. Když vzpomínám na své nejbližší, na radosti i strasti, které jsem tam s nimi prožívala, když pomyslím, co odříkání je stavba domku stála, docela bych jim přála, aby se tam vracely jejich duše z onoho světa. A kdo může vědět, jestli se tak neděje. Docela se mi líbí představa, že „Kde život byl, tam duše žije..“ Věřím, že by se s ní srovnali i ti, kteří do naší rodiny nepatří, protože „naši“ byli všichni hodní lidé a za života nikomu neublížili.

Zdeňka Křtěnová Chalupecká

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.