Já jsem ta cesta, pravda i život...

(Skupina BRAN a P. Arnet v Husově sboru)

Nad kazatelnou a oltářem Husova sboru vystupují z omítky tato slova: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (Jan, kapitola14, verš 6). Tak zní citát z evangelia sv. Jana.

Mohl jsem si ho povšimnout za ta léta mnohokrát, ale bůhví jakou ironií osudu se mi povedlo zaznamenat jej až nyní - až během předposlední skladby koncertu skupiny BRAN.

Skupina je v Roztokách už podruhé, naposledy jsme o ní psali v minulém čísle tohoto listu, a tak jen pro úplnost, resp. pro ty, kteří o této kapele slyší poprvé, cituji pár slov z materiálů skupiny: „Slovo bran znamená v bretonštině havran, a v keltských legendách je havran považován za posla dobrých zpráv. Bran znamená i profesionální pojetí hudby vycházející ze starých bretaňských lidových motivů, dávných tanců a zpěvů moře. Osobitě zpracované tradiční písně a tance, doplněné vlastními skladbami členů kapely vytvářejí vlastní svět, ve kterém mají rozhodující slovo sny.“

A bylo opravdu co poslouchat. Kapela nemá žádné technické problémy, vše je zvládnuté s lehkostí a bravurou. Opravdu nemusíte mít strach, že sólista své sólo „nepřežije“, tj. samým úsilím omdlí, či si zmotá prsty do vánočky. Ostatně lehkost a samozřejmost výkonu je základním předpokladem, abyste tuto hudbu mohli vůbec hrát. Když si přimyslíte nápaditá aranžmá - není se o čem bavit.

Vedle suverénních hudebníků (V. Jindra - kytara, T. Górtler - akordeon, M. Wróblewski - saxofony, P. Tichý, - kontrabas, J. Chalupa -bicí) je samostatnou kapitolou (ostatně jak se na kapelníka sluší) znamenitý flétnista Robert Fischmann. Ten se představuje i v roli sólového zpěváka. A není to jen tak ledajaký zpěv. Jak je obecně známo, zpívající instrumentalisté (na rozdíl od některých sólo-zpěváků) bezpečně frázují i intonují. Jeho zpěv má však něco navíc - feeling i intelekt. Navíc celý koncert kultivovaně a se záviděníhodným humorem uvádí!

A tak před námi za spontánních reakcí publika defilují námořníci i korzáři, milostné příběhy i popisy krajiny, nevěsty i poustevníci v barevných příbězích nabitých životem.

Je dobrým zvykem dramaturgie Husova sboru, že své významné koncerty spojuje s výstavami výtvarných umělců. Nemusíte se mnou souhlasit, ale považuji za přednost i fakt, že se tu střídají výtvarníci profesionální s nadšenci, amatéry. Dva světy: první, limitováni trhem, a tudíž podvědomě leckdy inklinující k obecnému vkusu - druzí pak zápolícící s touhou vyjádřit dosud neviděné, a tak neuchopitelné... Výstava Petra Arneta s dominantním cyklem Nová vegetace zahrnuje vidění světa během několika desítek let. Jeho tvorba je vždy spjata s přírodou, od prvních obrazů, vystavených ve větvích na kraji lesa v mládí, až po současné motivy osamění, kdy je jeho imaginace zdánlivě ochromena mozkovou příhodou a následným ochrnutím levé poloviny těla. Z nových vizí i vzpomínek, například na putování po ostrově Lanzarote přeměněného sopečnou činností na pustinu, kde na jediném místečku vyrazí malá rostlinka, maluje svůj svět.

Pulzuje v něm téma zmaru i zrození ve věčně se střídajících periodách nevypočitatelného kyvadla bytí.

Neboť: Já jsem ta cesta, pravda i život.

Ladislav Kantor

P S.: Výstava je otevřena do konce prázdnin vždy v neděli od 9 do 12 hod., nebo na požádání na tel. 220 951 051

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.