Jaro 1945

Jako připomínku událostí před sedmdesáti lety uveřejňujeme úryvek z deníku, který nám laskavě zpřístupnila paní Zdeňka Křtěnová-Chalupecká.

Hod Boží velikonoční, duben 1945

Štěrboholy... dvanáctkou jsme jeli k tetičce do Štěrbohol, byl tam také tatínek a říkal, že kdyby nebyla válka, tak se hned rozvede, ale ona mu vyhrožuje, že ho udá gestapu, je to zlá ženská, už když se v roce 1943 vzali, tak hned prohlásila, že se nevdala na žádnýho haranta, že chce hlavně kšeft, proto jsem u babičky a tatínek v Praze má krám s potravinami v Holešovicích, ale radši ani není s ní za pultem, protože ona keťasuje, tak on jen dováží zboží a tahá se s láhvemi a bednami a jak může, tak jde někam pryč. A tetí řekla, to jsi to dopracoval, děláš jí sluhu a krám je na tvůj živnostenský list, bez něj by ten krám nemohla mít a taťka se rozčílil a řekl, a co mám dělat, to se mám nechat zavřít? Pak ale přišla další návštěva - strýček Evžen Batěk s Daduškou a tetí Klemča se strýčkem Slávkem, a to bylo hned veseleji, i když se zase mluvilo o válce, ale všichni se shodovali v tom, že už to brzy musí skončit. Babička vyprávěla, že psala teta Anda z Plzně, jaké jsou tam hrozné nálety. A také mluvili o pohřbech německých vojáků tady ve Štěrboholech na Šverin, jaké to byly dřív parády, nikdo ze vsi nemohl ven, silnice ke Schwerinu byla zašpérovaná a šel průvod a hudba a rakev byla zahalená do německé vlajky, z okna tetina domku je vidět až na Schwerin, a Deutschland, Deuschland, uber alles a salva z pušek, a to byly pohřby jen občas, pak pořád častější a paráda pořád menší a naposled koukala tetí ze zahrádky, jelo nákladní auto, myslila, že veze samé boty a oni to zatím byli samí mrtví vojáci. Pak jí řekl pan Krňanský, co tam dělá už léta správce, že už žádné zvláštní hroby, ale společné šachty. Já nevím, proč pořád píšu o té válce, bylo hezky teplo, a tak jsme se přestěhovali na zahrádku a strýček Slávek mi napsal azbuku, on přišel do Čech z Ruska už dávno a jmenuje se Vjačeslav. Daduška je o čtyři roky mladší než já, ale už ví, čím bude, až vyroste, herečkou, půjde prý na konservatoř. Všichni mi napsali do památníku a strýček Evža mi tam nakreslil slunečnici a pod ni napsal: „Po nízkém netoužím.“ A tetí Klemča verš J. S. Machara, který jsem si vybrala. Večer jsme pak šli, babička, tetí, tatínek a já ke Strakovům na divadlo, hrála tam nějaká šmíra a všichni jsme se strašně smáli, jak to bylo hrozné, tatínek se smál, až se zakuckal a musel ze sálu odejit. Tak zatím dobrou noc.

5. června 1945

No, to už jsem dlouho nepsala, ale tolik se toho stalo, že jsem neměla na deník ani pomyšlení. Je po válce, hurá, hurááá. Hitler je mrtvý a Němci to prohráli a osvobodila nás Rudá armáda. Da zdravstvujeť krasnaja armia!!! V Praze byla revoluce. Začalo to v pátek 4. května, lidi co přijížděli z Prahy, říkali, jak se tam shazují německé nápisy, a v sobotu, když jsem přišla do kanceláře, to byla sobota 5. května ráno, poslal mě tajemník Svoboda k nim domů, aby mi jeho žena dala československou vlajku a on ji pak vyvěsil venku na obecňáku a řekl mi, ať jdu domů, že tam teď nemusím chodit. Ten komisař Mayer před několika dny odjel a už se nevrátil a na obecňák chodili žalovští mužští a měli na rukávech červené pásky s NG, Kříž, Zrcek, Soumar a pan inženýr Hlaváček a ještě jiní a děda tam také šel, ale babička řekla, ať se do toho neplete, je mu přes sedmdesát a že je na to už moc starej, ale děda stejně pořád někam chodil, ale bez pásky. Hned tu sobotu, kdy se začaly v Praze stavět barikády, přijel tatínek. Někteří ze žalovských mužských měli pušky a děda vyndal ze studny revolver, který tam měl schovaný přes válku. Babička byl rozčílená, protože nevěděla, co je s tetičkou Karlou ve Šterboholech, v Praze to bylo čím dál horší a přes Štěrboholy měla táhnout Schoernerova armáda a rozhlas pořád volal o pomoc. A také byla babička smutná z toho, že její bratr Jéna z Vinohrad, zrovna v den, kdy se jeho syn Mirek ženil, skočil z okna, protože byl na smrt nemocný a v pondělí měl mít pohřeb. Všichni babičce říkali, že pohřeb nebude, když je revoluce, ale nevymluvili jí to a že tam pojede. Vlaky nejezdily, to babičce nevadilo, protože častokrát do Prahy šla pěšky a já s ní. Tak šla, musila přes Suchdol, tam ji nechtěli dále pustit, zas jí to rozmlouvali, ale babička stála na svém, tak jí nakonec suchdolská národní garda dala propustku. A babička, zatím co se jí za zády a před ní a nad hlavou střílelo a lidé padali mrtví, tak ona ve zdraví došla až na Vinohrady - a pohřeb samozřejmě nebyl. Tak šla dále až do Štěrbohol a další den se zase vrátila pěšky do Žalova.

11. června 1945

Včera jsme s dědou jeli na smuteční národní tryznu do Lidic. Jel nás ze Žalova plný náklaďák. Před třemi lety byly Lidice vypáleny, protože prý lidé pomáhali těm parašutistům, co udělali atentát na Heydricha. A všechny muže, mladé i staré, Němci zastřelili, ženy a děti odvezli do koncentráků a vesnici srovnali se zemí. Teď tam bylo plno lidí a byly proslovy s modlitbami a byl tam obrovský kříž s trnovou korunou. Je to strašné. Vůbec se teď dovídáme hrozné věci, co se všechno dělo. A také, když jsme chtěly i s babičkou koncem dubna do Prahy, šly jsme do Roztok, ale vlak nejel. Na kolejích stál vlak s dobytčími vagony. Byl to transport smrti s vězni z koncentračních táborů, které byly v místech, kde už bojovali spojenecké armády, a tak Němci ty ubohé vězně nacpali do vagonů a vezli je někam na jih a tam je chtěli všechny postřílet. Ale železničáři udělali sabotáž, takže vlak nemohl dál jet, zastavil v Roztokách. Plno těch vězňů bylo venku v kolejišti, byli vyhublí ve štráfatých šatech a lidé jim odevšad z okolí vozili a nosili jídlo a také tam jednomu člověku kdosi přinesl housle a ten vězeň na ně hrál. Vzadu na kolejích stály vagony se zamřížovanými okny a u nich se tísnily samé ženy a mně se zdálo, že jsou všechny napůl šílené z toho, co prožily, některé spouštěly na provázku uvázané plechovky a nám s babičkou bylo hrozně, protože jsme neměly nic, co bychom jim mohly do nich dát. U toho vlaku byly německé stráže, ale nějak moc ho nehlídaly, dokonce jsem viděla, jak jeden voják rozdával těm vězňům cigarety. A spousta těch vězňů také utekla a lidé si je k sobě brali, jako třeba na Kocandě u Rušerů je nějaký Rus a u jiných lidí mladý Polák, procházeli jsme spolu po Žalově, ale on moc nemluvil a také jsme si moc nerozuměli. Několik z těch vězňů už ale zemřelo, někteří třeba proto, že byli na smrt nemocní, a jiní zase protože se po tom dlouhém hladovění moc najedli, a to je moc smutné, když už přečkali válku. Teď je pohřbívají na Hradec. A v revoluci také padl jeden Žalovák, měl stráž na kozině za hřbitovní zdí a zastřelili ho z protějšího břehu.

Ale ještě ve válce byli ti, co se narodili v roce 1927, nasazeni někam na Moravu na kopání zákopů, a tak taky Žežulka ze Žalova, a ten když se vrátil asi za tři měsíce domů, tak byl hubený jako tyčka, pomalu se ploužil, s nikým nemluvil a za pár dní umřel. Žežulkovi bydlí na Kocandě a mají asi deset dětí, každý rok se jim narodí dítě. Pořád musím psát o těch smutných a hrozných časech, a přitom všude je teď tak veselo a všichni jsme hrozně šťastní, že je konec války a že jsme zase svobodní.

Myslím, že symbolem letošního jara je šeřík, tak brzy letos rozkvetl a lidé ho v kyticích dávali vojákům Rudé armády, která nás osvobodila. A všude se teď tancuje, v Praze na ulicích i u nás v Žalově. Najednou se sejdou muzikanti a hned je tam plno lidí a už se tancuje. Celý ten týden, co byla revoluce, jsem nemusila na obecňák, ale teď už to není obecní úřad, ale národní výbor. Když jsem byla ten týden doma a babička byla v Praze a také ve Štěrboholích, tak jsme hodně byly s Hankou Skrčenou, jedině s tou jsme si ve válce povídaly to, co se povídat nesmělo, o tom, že posloucháme v rádiu cizinu a také různé anekdoty o nacistech, o Moravcovi a dalších. No a v té revoluci jsme se spolu vydaly nahoru na silnici, protože někdo řekl, že od Úholiček mají přijíždět Rusové, tak jsme tam dlouho čekaly, ale marně. Pak ale Rusové byli v Roztokách a děda chodil s fotoaparátem a některé vyfotil a oni mu za to dali obrovský kus špeku a my jsme ho s dědou jedli s chlebem a ani jsme si neohřívali žádné jídlo, které nám tu nechala babička. 

Rozkřiklo se ale, že Rusové mají veliký zájem o hodinky a že jak mohou, tak je lidem i seberou. A moc jsme se nasmáli, když se povídalo, že jeden Žalovák šel do Roztok a proti němu z Roztok šel ruský voják a hnal před sebou prase a hned toho Žalováka zastavil a hned „davaj časy“. Ten Žalovák nechtěl, ale nakonec mu je dal a ten voják mu za ně dal to prase. Tak s ním šel a najednou, kde se vzal jiný voják a ten mu to prase zase vzal! Chachacha... A já jsem šla jednou v podvečer s Náňou Novákovou k řece a hned, jak jsme prošly viaduktem, tak jsme slyšely hlasitý křik a smích, v řece se koupala spousta ruských vojáků. Jak nás uviděli, začali na nás volat, někteří vylézali z vody a byli úplně nahatí. Na nic jsme nečekaly a hnaly jsme pryč. U nádraží, ve stavení, co vypadá jako zámeček a ten snad patřil Šembergrovým, tam je teď zřízen internační tábor pro nacisty a kolaboranty a jsou tam i ženské. Rusové si je tam prý jezdí vybírat a pak je vrátí ostříhané dohola.

text redakčně upravil
Jaroslav Drda

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.