Karel Schwarz a další - roztočtí občané proti totalitě

Poprvé se jméno Ing. Karla Schwarze dostalo do protokolů komunistické tajné policie ve druhé polovině března 1949, v souvislosti s tehdy „realizovanou“ (tedy pozatýkanou) ilegální skupinou Česká legie. Ta měla být založena v Roztokách koncem roku 1948 majorem Viktorem Kašlíkem, bývalým stíhačem RAF, který žil v Tichém údolí čp. 125 a krátce nato uprchl na Západ.

Členy skupiny byli především roztočtí funkcionáři předúnorových demokratických stran - lidové a národně socialistické. Podle StB měli spřádat plány, jak se v případě pádu komunistického režimu zmocnit vedení města. V procesu, který proběhl 10. srpna 1949 před Státním soudem, byli všichni uznáni vinnými a odsouzeni k nepodmíněným trestům, které jim na základě odvolání prokurátora byly Nejvyšším soudem počátkem roku 1950 ještě zvýšeny. Úředník Viktor Vlášek z Tyršova náměstí čp. 427 byl (naštěstí v nepřítomnosti) odsouzen na 15 let, listonoš Tomáš Jungwirth z Čakova na sedm let, stejně jako úředník Josef Hovad. Jeho tchán, středoškolský profesor ve výslužbě Jan Rob z Vrchlického ulice čp. 614, pak na čtyři roky, předúnorový první místopředseda roztockého MNV a předseda místní organizace národně socialistické strany Karel Jirásek z Kroupky čp. 130 na jeden rok a bývalý štábní kapitán čs. armády Alois Nop bydlící v Masarykově ulici č. 635 na osm měsíců.

Karel Jirásek byl krátce po propuštění zatčen znovu - StB totiž zjistila, že byl hlavním organizátorem Kašlíkova útěku. Tentokrát dostal šest let. Spolu s ním byla odsouzena i Kašlíkova sestra Miluška (a to na 18 let odnětí svobody) a jejich známý, výpravčí ČSD a nositel Junáckého kříže Za vlast 1939-1945 Jaromír Růžička z Tichého údolí čp. 118 (na 10 let odnětí svobody).

Vraťme se však k osobě Ing. Karla Schwarze. Během vyšetřování České legie měl štěstí a nebyl zatčen. Na svobodě však nakonec pobyl jen o několik týdnů déle. Osmatřicetiletého inženýra původem z Plzně zavál do Roztok osud během 2. světové války. Po uzavření českých vysokých škol našel zaměstnání v malé elektrotechnické továrně Dr. Gerharda Dirkse, která tehdy fungovala v Tichém údolí. (Mimochodem, říšský Němec Dr. Dirks bydlel v "arizované" vile čp. 125, v níž po osvobození žil mjr. Kašlík s rodinou.) Během Květnového povstání Schwarz díky své profesi uvedl do provozu ukořistěné německé vysílací stanice, s nimiž následně navázal spojení s Američany, kteří již mezitím osvobodili jeho rodné město.

Po skončení války složil několik posledních zkoušek, které mu na ČVUT chyběly k získání diplomu, a od roku 1946 pracoval ve Vojenském technickém ústavu v Praze (VTÚ). Roku 1947 se oženil a v následujícím roce se mu narodila dcerka. Ve VTÚ potkal mj. svého bývalého spolužáka Emanuela Čančíka. Ten začal po komunistickém převratu v únoru 1948 kolem sebe shromažďovat přátele a známé, nespokojené s novým totalitním zřízením. Jedním z nich byl i Karel Schwarz. Organizace, která dostala označení Zvon, se brzy začala živelně rozrůstat a její zakladatelé nad ní do jisté míry ztratili kontrolu. V rozjitřené atmosféře "roku jedna", připomínající v mnohém počátek nacistické okupace, však nad zásadami konspirace vítězil obecně sdílený pocit, že "to brzy praskne", případně víra v brzký válečný konflikt mezi Východem a Západem, z nějž znovu vzejde svobodné Československo.

Čančík a jeho nejbližší spolupracovníci, mezi něž Schwarz patřil, nechtěli na změnu státoprávních poměrů jen nečinně čekat. Vypracovali ambiciózní plán převratu, v němž Schwarzovi vzhledem k jeho odborným znalostem připadl úkol obsadit mělnický rozhlasový vysílač. Poté, co by se jej povstalci zmocnili, měla být do éteru přečtena výzva k celonárodnímu povstání. Ve stejné době měli spiklenci v Praze začít obsazovat důležité objekty. Na tomto místě je třeba poznamenat, že v přípravě převratu se v té době angažovali někteří lidé, jejichž minulost byla nejasná a byli přinejmenším značně lehkomyslnými hazardéry. Čančíka a další vedoucí představitele Zvonu utvrzovali v tom, že v noci z 16. na 17. května 1949 má dojít k intervenci Západu - na československé území nejprve seskočí silné výsadkové jednotky a za nimi překročí hranice "Prachlova armáda" a Američané.

Když Karel Schwarz odpoledne 16. května odcházel ze své vilky v roztocké Libušině ulici čp. 390 a odjížděl do Prahy, věřil, že se sem bude vracet již ve zcela jiných politických poměrech. Netušil, že komunistický režim v Československu přežije dalších 40 let a jemu samotnému zbývají již jen pouhé dva roky života, které navíc stráví za mřížemi...

Spiklenci se začali scházet před dejvickou kavárnou Daliborka. Schwarz, spolu se třemi dalšími kolegy z VTÚ, tvořícími "technickou skupinu", k nimž se přidalo s dalších pět mužů, nastoupili do nákladního auta a vyrazili jarním podvečerem k Mělníku. Od téhle chvíle však již nešlo podle plánu vůbec nic. Ve stejnou dobu začalo v Praze zatýkání. Během noci skončily ve vazbě desítky osob, včetně hlavních organizátorů. Za prozrazením akce stálo údajně vyloupení obchodu se sportovními zbraněmi, o něž se v podvečerních hodinách pokusilo několik členů skupiny v Praze II. Je však zřejmé, že zatýkací akce musela bát plánována dopředu a její průběh posiluje podezření, že činnost organizace byla, alespoň částečně, tajnou policií delší dobu sledována.

Štěstí nepřálo ani Schwarzově skupině. Několik kilometrů před Mělníkem mělo jejich auto poruchu. Technici vystoupili a pokračovali v cestě pěšky. Policie jim však již byla v patách a většinu z nich zatkla ještě na cestě. Schwarz se v rozhodující chvíli opozdil a zatčení se tak vyhnul. Když zjistil, jaká je situace, začal tušit, že převrat neprobíhá podle předem připraveného scénáře. Změnil proto směr a místo do Mělníka došel do Neratovic. Odtud se ranním vlakem vrátil do Prahy. Okolo deváté hodiny dne 17. května 1949 jej zde zatkla StB.

Proces se skupinou Zvon se konal ve dnech 15. a 16. srpna 1949 před Státním soudem v Praze, kde jen několik dní předtím padly rozsudky nad Českou legií. Tentokrát však byly o poznání tvrdší -17 obžalovaných v hlavní skupině (kromě nich bylo několik desítek dalších osob souzeno ve „vedlejších“ procesech) bylo odsouzeno celkem na 338 let odnětí svobody. Jeden obžalovaný si vyslechl trest doživotí a Emanuel Čančík byl odsouzen k trestu smrti, který nad ním byl vykonán dne 5. listopadu 1949.

Karel Schwarz figuroval na třetím místě obžaloby a byl odsouzen na 25 let vězení. Počátkem října 1949 jej z Prahy převezli do uranového lágru Rovnost na Jáchymovsku. Zde zanedlouho onemocněl zhoubnou leukémií, které dne 1. srpna 1951 ve vězeňské nemocnici v Karlových Varech podlehl. Bylo mu pouhých 40 let. V roce 1991 byl in memoriam plně občansky a soudně rehabilitován.

Kromě výše zmíněných případů stanulo v letech 1948 až 1952 z politických důvodů před soudem nejméně 12 dalších roztockých občanů (další byl poslán do tábora nucené práce a jeden byl odsouzen až v roce 1959). Jejich příběhy jsou dnes prakticky neznámé...

PhDr. Jiří Plachý, PhD.

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.