Karel Šerpán - rekordman Velké kunratické

Druhá listopadová neděle v atletickém kalendáři už léta patří Velké kunratické. Známým krosem se loučívají se sezonou atleti, včetně roztockých, kteří na náročných tratích v Kunratickém lese dobyli v minulosti řady úspěchů, zejména v mládežnických kategoriích. Nic se však nevyrovná mimořádnému výkonu, kterého letos dosáhl 8 lletý žalovský atlet Karel Šerpán, jenž se nesmazatelně zapsal do historie tohoto závodu.

Trať Velké kunratické se od počátku vymykala všem běžným představám o tom, jak má vypadat klasický přespolní běh. Běží se přes tři kopce, z nichž ten nejstrmější, Hrádek, jen málokdo zdolá jiným stylem než po čtyřech, a tři potoky, které jsou zrádné tím, že se někdy dají přeběhnout suchou nohou a jindy do nich zapadnete po pás. Závod byl zprvu míněn spíš jako recese. Má však tak neopakovatelné kouzlo, že kdo mu jednou propadne, vrací se na start dlouhá léta, mnozí po celý život.

Mezi atlety, u nichž spojení „po celý život“ platí doslova a do písmene, zaujímá nejčestnější místo právě Karel Šerpán. Letos proběhl cílem Velká kunratické už pojedenašedesáté, čímž o jeden start předstihl předchozího rekordmana Jiřího Horáčka a vytvořil ojedinělý rekord, který by směle mohl aspirovat na zápis v Guinessově knize rekordů. Vzhledem k tomu, že běh se koná jen jednou za rok (!), jde o výkon takřka neuvěřitelný, který nemá obdobu v žádném jiném běžeckém závodě u nás a pravděpodobně ani ve světě.

Od atletických začátků

Jaké byly Tvé atletické začátky?

Začínal jsem s atletikou na Suchdole, a když jsem se v r. 1952 přestěhoval do Žalova, trénoval jsem v Roztokách se svým o tři roky starším bratrem Ádou, bratry Jardou a Standou Jung-wirthovými a dalšími atletickými nadšenci nejprve na silnici, později na lesních okruzích, které jsme si sami naměřili v tzv. ,,angličáku. Tenkrát ještě v Roztokách neexistoval atletický oddíl, a tak jsme závodili za Starou Boleslav. Nejdále to z nás dotáhl Standa Jungwirth, pozdější světový rekordman na 1500 metrů. Ale i my ostatní jsme načichli atletikou natolik, že jsme jí zůstali věrní po celý život.

A co Kunratice?

Když jsem se v Kunraticích poprvé postavil na start, běhali ještě dnes už zapomenuté legendy: Obešlo, Otáhal, Vondřejc a Kněnický, kteří slavnou trať v Kunratickém lese objevili. Tehdy jsem k nim vzhlížel s úctou, byli to naši přední atleti, z nichž se později stali kamarádi a dlouholetí kolegové.

Záhy se ukázalo, že náročná trať v Kunratickém lese je Karlovi Šerpánovi šitá na míru. Uměl si skvěle rozvrhnout síly, s bravurou zvládal stoupání do strmých kopců, nebál se to rozbalit v divokých sebězích. Věděl, jak nejlépe překonat potoky, jak v nebezpečných úsecích šikovně předbíhat bez časové ztráty.

Nový rekordman se narodil 21. listopadu 1931. Je o tři roky starší než Velká kunratická a jedním z posledních aktivních běžců, kteří pamatují zakladatele slavného závodu.

Jak se vlastně běhají Kunratice?

V Kunraticích nevyhrává ten, kdo nejrychleji zdolá Hrádek a další dva kopce. Mnohem důležitější je v kopcích příliš neztratit a přitom pošetřit síly. Ač to možná zní paradoxně, ve Velké kunratické se nerozhoduje v kopcích, ale na rovinkách.

V padesátých a šedesátých letech startovali v Kunraticích s výjimkou Emila Zátopka snad všichni naši špičkoví atleti. Karel Šerpán nepatřil k běžecké elitě, přesto v té době skončil dvakrát druhý, dvakrát třetí a pokaždé za sebou nechal řadu reprezentantů středních a dlouhých tratí. Nikdy sice nevyhrál, ale v roce 1956 mu k tomu chybělo pouhých 13 vteřin. O dva roky později za ním skončil i světový rekordman Stanislav Jungwirth. Někteří soupeři to nemohli skousnout, vždyť podle výkonů na dráze se jim nemohl rovnat.

Čím si vysvětluješ, že se Ti dařilo v terénu lépe než na dráze?

Těžko říct. Všechno podle mne začalo tím, že jsem musel na vojnu k útvaru. A vojna byla pro sportovce vždy rozhodující. Nedostal jsem se na vojně k atletice tak, abych se jí mohl věnovat naplno. Byl jsem u normálního útvaru v Plzni a Holýšově a za Čepičky byla nějaká vojna.

To se to nedalo zařídit jinak?

To jsem si zavinil sám. V devatenácti jsem se zakoukal do motorky a moc jsem netrénoval. Nebyla kondice. No a po vojně jsem hodně pracoval venku a věnoval se intenzivně myslivosti, takže jsem s terénem srostl.

V sedmdesátých letech jsem Tě zažil i jako fotbalistu...

To mě tenkrát v Žalově přemluvil Josef Velíšek. Pro mne to jako pro ostatní atlety byl jen doplněk přípravy. Ale když byl čas, chodil jsem tam rád. Byla tam prima parta.

Vítězná série mezi veterány

V roce 1972 byla v Kunraticích poprvé vypsána kategorie veteránů. Ta má ve Velké kunratické své specifikum: kritériem pro zařazení mezi veterány není věk, ale počet dvaceti absolvovaných startů. Počet startů také rozhoduje o startovním čísle; kdo jich nasbíral nejvíc, vybíhá s prestižním číslem 1. Zatímco mezi elitou uniklo Karlu Šerpánovi vítězství několikrát doslova mezi prsty, v kategorii veteránů si to bohatě vynahradil - vyhrál ji desetkrát za sebou.

Jaký byl Tvůj největší zážitek na této slavné trati?

Těch okamžiků bylo hodně, ale na jeden se přeci jen zapomenout nedá. V roce 1983 při jubilejním 50. ročníku. Tehdy se závod běžel pod záštitou Mezinárodního olympijského výboru a navštívil ho samotný předseda MOV Juan Antonio Samaranch, který mi pak jako vítězi předal medaili a blahopřál. Na to se dá těžko zapomenout.

Co pro Tebe Velká Kunratická znamená?

Je toho hodně, co jsem tu zažil. Je to nádherný závod a pro nás, veterány, svátek. Celý rok se těšíme na druhou listopadovou neděli, díky ní se udržujeme v kondici, abychom ve zdraví zdolali Hrádek i další kopce, nezranili se v se-bězích a abychom se proti loňskému roku o moc nezhoršili. Navzájem si fandíme, na startu už dávno nestojí soupeři, ale celoživotní kamarádi.

(S použitím textu L. Sedláka)

Ladislav Kantor

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.