Kdo je kdo

glosa k článku Víte o nás? z čísla 3/2015

V minulém čísle Odrazu byl zveřejněn článek M. Zámecké Víte o nás?, který propagoval činnost Klubu českého pohraničí.

Podle poměrně neutrálního obsahu článku by se mohlo zdát, že jde o vlastivědné sdružení nostalgicky oslavující krásy našich pohraničních oblastí. Vzhledem k tomu, že skutečnost je od této představy dosti vzdálená a že se jedná o výrazně politicky zaměřenou aktivitu, považuji za nutné uvést pár zpřesňujících informací, které jsem načerpal z veřejně dostupných informačních zdrojů (např. webových stránek Klubu, Wikipedie apod.).

Základním krédem klubu je: „Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast" V kontextu zaměření spolku jde o varování před návratem německé menšiny vysídlené po konci války. Je přitom jasné, že nic takového se neděje ani nechystá.

Založení spolku bylo iniciováno marxisticko-leninským klubem ZO KSČ v Chomutově v květnu roku 1990. Občanské sdružení Klub českého pohraničí bylo MV zaregistrováno 22. 7. 1992. V současnosti má KČP asi 6 až 8 tisíc členů. Klub sídlí na adrese ÚV KSČM v Praze 1, kde má také redakci časopis Hraničář, což je informační orgán Klubu.

Na svých webových stránkách Klub uvádí, že "sdružuje zejména bývalé příslušníky, pomocníky a pracovníky československé pohraniční stráže a dalších podobných složek". Klub klade důraz na obhajobu ochrany hranic za socialistického Československa a "proti její kriminalizaci a skandalizaci". Na Wikipedii se dočteme, že hlavní ideologií Klubu, který vystupuje proti členství ČR v EU a NATO, je vyhraněně levicový, komunistický český nacionalismus.

A to nejlepší nakonec. Klub českého pohraničí pořádá každoroční oblastní setkání ke dni výročí přijetí zákona o ochraně státních hranic, k němuž došlo 11. 7. 1951! Na jeho základě (a předchozího neblahého zákona č. 231 o ochraně republiky) byla tehdy vytvořena Pohraniční stráž k ochraně hranic "před školenými agenty, špióny a teroristy, kteří jsou vysíláni na naše území", jak se píše v důvodové zprávě ministerstva vnitra. Spíše však šlo o to, zabránit masové emigraci našich lidí přes "zelenou hranici".

Přijetí tohoto zákona znamenalo, že byla v hraničním pásmu vybudována "železná opona" - dvojitý masivní plot pod vysokým napětím, s orným pásem a minovými poli. Minová pole byla aktivní do roku 1956, proud byl odpojen až na příkaz ministra vnitra L. Štrougala v roce 1966. Do té doby při pokusu železnou oponu překonat a utéci do ciziny zahynul značný počet občanů ČSR, resp. ČSSR. Mnozí, vesměs neozbrojení civilisté, byli při útěku do Rakouska a Bavorska příslušníky Pohraniční stráže zastřeleni, v několika případech dokonce již za hraničními patníky. Tito prchající lidé byli paušálně označováni za narušitele hranic, ale oni většinou chtěli jen opustit zemi, kde vládl nesvobodný režim.

Pro objektivnost je třeba říci, že v 50. až 80. letech na hranicích také zahynulo při výkonu služby několik stovek pohraničníků. Proto také tato moje poznámka k článku Víte o nás? nemá dehonestovat jejich památku, neboť přišli o život při plnění vojenského rozkazu, byť špatného. A jejich smrt často nesouvisela s jejich osobním politickým přesvědčením, byli to často mladí kluci - vojíni základní služby. Nelze je však ani glorifikovat - měli smůlu, že byli ve špatnou dobu na nesprávném místě.

Podle dostupných údajů bylo při pokusu o přechod čsl. státních hranic do Německa a Rakouska v letech 1948 až 1989 zastřeleno 145 osob (poslední ještě v květnu 1989), na drátech bylo usmrceno elektřinou 96 lidí, nejméně 11 (spíše však několikrát tolik) jich utonulo při pokusu překonat hraniční vodní tok, 10 lidí zahynulo v létajících zařízeních a automobilech, 2 lidé zemřeli v minovém poli, jednoho usmrtil služební pes a 16 osob před zatčením v bezvýchodné situaci spáchalo sebevraždu. Tuto statistiku je třeba ještě doplnit o stovky osob odsouzených k dlouholetým těžkým žalářům, které byly při pokusu o přechod hranic chyceny nebo někomu v této činnosti napomáhaly. Ani pro šumavské vesnice to nebylo období rozkvětu. V padesátých letech bylo asi 50 pohraničních vesnic armádou zcela zničeno a vymazáno z mapy, z několika desítek dalších sídel byli jejich obyvatelé vystěhováni.

Na straně Pohraniční stráže zahynulo v tomto období z různých příčin 584 vojáků, z toho ale jen 11 bylo usmrceno při vlastním zásahu proti narušitelům hranic. Ostatní zahynuli při manipulaci s ženijními prostředky ostrahy hranice (usmrcení elektrickým proudem, minami, granáty a trhavinami), na následky úrazů a manipulace se střelnou zbraní - a 185 vojáků spáchalo sebevraždu!

Stanislav Boloňský

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.