Lady in Black (rozhovor s Janou Chržovou)

Když jdete mezi osmou a devátou ranní Masarykovou ulicí (tzv. roztockým Václavákem), nemůžete minout obrýlenou usměvavou ženu v letech, kterým se - nikoliv náhodou - říká nejlepší. Nemůžete ji minout, protože v zimě v létě chodí zásadně v černém odění. Znám jí sice „pouhých“ dvacet let, ale v jiném „kostýmu“ jsem jí nikdy neviděl. Dáma v černém. Dojde na zastávku autobusu, nasedne, a pokud zrovna nikam neletí (Brusel, Londýn, Washington, Oxford, Madrid aj.) dojede do Ženských domovů, nového sídla Českého svazu žen.

Curriculum vitae:

Jana se narodila a celý život žije v Roztokách, a po ZŠ tamtéž, absolvovala UŠ knihkupeckou, poté dálkově Střední knihovnickou školu a později i Filozofickou fakultu UK.

(Výčet jejích aktivit je doslova brutální a nezbývá mi než jej silně zjednodušit, neboť by zabraly celé dvě strany vymezené pro tento článek a vlastní rozhovor bych musel nechat na příště...)

• Od r. 1977 do r. 1983 pracovala v Knize na Strossmayerově náměstí a pak mezi lety 1983-1990 na noční třídírně pošty 025. Vzhledem ke svým podvratným aktivitám, které začaly v roce 1977 Jazzovou sekcí, ani jinam už nemohla.

• Koncem 80. let spoluzakládala Československý helsinský výbor a v roce 1990 s Libuší Šilhánovou a profesorem Jiřím Hájkem (zůstali z původního složení jen oni, protože všichni ostatní šli do politiky) se rozhodli Československý helsinský výbor zaregistrovat a Jana v něm figurovala jako výkonná tajemnice. V té době se dostala i na vysokou školu, a tak se v prosinci téhož roku upsala Klášteru premonstrátů na Strahově v domnění, že bude mít na studia čas. To byla opravdová škola života. Administrativní a organizační práce (vedení personální agendy kláštera, pořádání výstav, vydávání publikací, PR), fundraising (rekonstrukce kláštera), fotodokumentace restaurátorských prací a rekonstrukcí v klášteře mezi lety 1991-1996, komunikace s médii, zahraničními partnery kláštera, překlady a tlumočení! K tomu jí zůstal i Helsinský výbor, kde zaskakovala jako dobrovolnice, až do roku 1994, kde získala první evropský grant na vybudování lidskoprávní knihovny.

J. Chržová s K. Schwarzenbergem v květnu 1990 v Moskvě

• Do roku 1996 tak zároveň pracovala jako vedoucí Dokumentačního a informačního střediska a fundraisingu tehdy už Českého helsinského výboru.

• Od ledna 1997 do ledna 2007 byla výkonnou ředitelkou Českého helsinského výboru. Což představovalo řízení organizace, strategické plánování, finanční plánování, institucionální rozvoj; navazování a rozvíjení strategické spolupráce na národní i mezinárodní úrovni.

 

Specializovala se na sociální práva, zaměstnanost, rovné příležitosti, antidiskriminační legislativu a politiku EU, flexibilní zaměstnávání; ICT v humanitární práci, informatika a do toho realizovala rozsáhlé projekty financované přímo z Bruselu, a to s Refugee Studies Centre při Univerzitě v Oxfordu a King‘s College v Londýně (výsledek je stále vidět na adrese http://www.forcedmigration.org ). V té době se také podílela na velkých partnerských projektech v rámci tzv. iniciativy Equal. Tam se upevnila partnerská spolupráce s Českým svazem žen.

• V lednu 2008 se stala předsedkyní Českého svazu žen.

(Absolvovala nesčetné zahraniční stáže (hlavně mezi lety 1990-2004) např. v Madridu, Montrealu, Oxfordu, Washingtonu, New Yorku, Štrasburku, Londýně, Bruselu, atd.)

(Nezanedbatelná je i její četná činnost publikační doma i v zahraničí. Ať už v oblasti lidských práv, financování z EU, pracovního práva, flexibilních pracovních režimů atd.)

(Ty z vás, které zajímá kompletní výčet jejích aktivit, nechť si kliknou na její webovou stránku, neboť je nejvyšší čas začít rozhovor.)

Vzpomínám na Tvou práci pro Jazzovou sekci, a i když to je tak trochu mimo oficiální životopis, je to významná kapitola naší kulturní historie.

A mého života - provází mě to dodnes a je to na samostatný rozhovor. Nejdříve jsem byla členkou Jazzové sekce (od 1974) a pak v důsledku aktivního a intenzivního zapojení od roku 1977 nakonec i tzv. disidentkou. Tenkrát byly samozřejmě i další příležitosti, jak si nadělat problémy. Po soudu s Jazzovou sekcí v roce 1986 jsem se ocitla v jiných iniciativách a v některých případech fungovala pak i jako mluvčí. V té době jsem jako jedna z mála mluvila anglicky, takže jsem zahraničním novinářům tlumočila, ocitla se na různých schůzkách, kde byla nutná komunikace v angličtině a pak už to šlo jak lavina a najednou jsem se ocitla „jinde“.

Ty jsi přepisovala a překládala samizdaty, vzpomínáš na něco konkrétního?

To by byl nekonečný výčet. Nejrůznější materiály pro JS samozřejmě, tam jsem ale nejen překládala nejrůznější tehdy nedostupnou literaturu, ale i „autorsky“ psala. K nejrozsáhlejším samizdatům, kde jsem i doplňovala chybějící pasáže z překladu, byl Pán prstenů od Tolkiena. Představovalo to fakticky několik let práce. Přepisovala jsem a hlavně redakčně upravovala např. knihu Mikoláše Chadimy, která vyšla tiskem někdy po roce 90.

V letech 1983-1990 jsem dělala na noční poštovní přepravě dvanáctky obden a obden jsem se věnovala této činnosti... Takže výše uvedené bylo jako druhé neplacené zaměstnání na plný úvazek, s policajtama za zadkem.

Měla jsi velké problémy s tehdejším režimem? Výslechy, buzerace, obtěžování atd. Myslíš, že to pomohlo formovat tvou osobnost?

Nepochybně. Hlavně mě strašně štvali... od velmi nízkého věku. Nezapomeň, že mi bylo 10 let, když nám pod okny jezdily tanky spřátelených vojsk (byla jsem tehdy u babičky v Hořicích a tam z jedné strany ulice jeli Poláci a z druhé Rusové - na Jičín) - ono to člověka dost ovlivní.

Policejní buzerace nastoupila rokem 1980, vrcholu dosáhla koncem 80. let, to už bylo fakt únavné, hlavně když mě tahali po noční na výslechy - někdy jsem je měla pod oknem i každý týden, ale je to nic proti lidem, kteří natvrdo skončili v kriminále. Já měla jen ochutnávku v roce 88, kdy jsem s ostatními skončila na Ruzyni na 5 dnů pod hrozbou vazby. Jenže nás sebrali moc najednou, byl kolem toho venku řev, tak nás po 5 dnech zase pustili (70. výročí republiky v říjnu). Taky jsem přišla o pas a nemohla studovat - jenže po roce 90 jsem všechno dohnala, tak to tak neprožívám.

Vystudovala jsi vysokou školu, to bylo až po revoluci?

Jo jo - přihlásila jsem se hned na jaře 90 a dostala jsem se na jednooborovou anglistiku. Pak jsem si k tomu musela ještě přidat lingvistiku, měla jsem v té době 1-2 zaměstnání a doma celá léta invalidní matku jako jediná příbuzná, takže docela masakr, vlastně se divím, že jsem tu školu vůbec dodělala.

Jak se díváš na dnešní komunisty? A máš zkušenosti s lidmi, kteří byli předtím na nějakých postech a ještě dnes z toho pořád profitují?

Co ti na to mám říct. Když jsem v roce 1990 byla s K. Schwarzenbergem na první obrovské konferenci Mezinárodní helsinské federace v Moskvě, bylo to před kodaňskou schůzkou KBSE, tak se mé tam jedna dáma ze Švýcarska zeptala, na jak dlouho u nás vidím změny k demokracii. Bez přemýšlení jsem tehdy řekla - 4 generace. Za kratší dobu se společnost neobmění. Což způsobilo mezi zápaďáky rozruch, spokojeně se uchechtávali jen kolegové z Polska. Tehdy jsem řekla - dobře, když se vám čtyři generace (tedy přirozená obměna) zdají dlouho, tak 20 let, ale pod 20 let nejdu... Nejsem spokojená, ale nic jiného jsem nečekala, takže aspoň necítím úplné zklamání. Mohlo to všechno dopadnout i mnohem hůř. V té době člověk nemohl ještě například přesně odhadnout, jak se bude měnit Evropa a co udělá přibližování k EU a následně naše členství. Osobně jsem přesvědčená, že nám pomohlo.V mnoha věcech jsem prostě přízemní a netrpím idealismem. U české společnosti už vůbec ne.

To Tvoje časté putování po koncertech a festivalech vypadá jako protipól resp. kompenzace vlastního pracovního zatížení. Jak ses vůbec dostala k muzice?

No asi jako každý, akorát že u mě to byly od začátku ty tvrdší a experimentálnější formy (samozřejmě „tvrdší“ v kontextu tehdejší doby). Kdybych to měla zařadit do nějakých časových rámců: členkou Jazzové sekce jsem se jako fanda stala v roce 1974, a to díky Jazz bulletinu a jejich Jazzovým dnům. Od r. 1977 už jsem byla v užším jádru, ve vedení, a dělala jsem prakticky všechno, včetně například encyklopedie Rock 2000 (dávala jsem dohromady všechny díly ze šmíráků autora Zuba alias Josefa Vlčka a dodělávala řadu hesel, zejména těch z tvrdší muziky, protože to kolegu tehdy nebavilo), taky jsem překládala, pomáhala s koncerty, dokud nám to „neutnuli“.

V 90. letech jsem byla zahlcená prací, studiem (VŠ) a veskrze praktickými starostmi, ale tak v polovině 90. let jsem zase začala chodit na koncerty, a protože mě to, co jsem poslouchala dřív - až na výjimky - už nezajímalo, tak jsem se rozhlížela po novějších kapelách. Řadu let jsem si díky práci a studiu nemohla dovolit ani dovolenou, takže koncerty a festivaly byly pro mě něco jako kondenzované volno a způsob, jak se rychle postavit na nohy.

Jak jsi se dostala k fotografování, často Tě vídám s báglem a ověšenou fotoaparáty?

Focení je vlastně jen celoživotní koníček, i když táta profesionální fotograf byl, fotil svatby, pohřby, školní třídy na jedné straně, plísně, namnožené (plísňové) kultury na straně druhé -specializovat se totiž na mikrofotografii a fotil pro roztockou Penicilinku. Takže jsem se zkraje učila u něj - ovšem na klasiku a ve fotokomoře u zvětšováku. Digi fotka už je úplně jiná disciplína a to už šlo mimo něj.

Co do focení mám dva hlavní okruhy - hory a skály, zříceniny, středověká architektura a dokumenty - koncerty. To, co fotím, odráží to, kde zrovna jsem - jestli někde v terénu nebo na koncertě. Focení je pro mě na prvním místě dokumentaristika.

Co Tvůj archiv? Kde všude se s Tvými fotkami potkáme?

Archiv je už teď obrovský - a to jak negativů (hlavně z cest), tak digitální (tam už převažují koncerty). Digitální fotky z koncertů jdou na můj web - www.janachrzova.info a bývají hodně rozesety po netu na webech kapel, pořádajících agentur a tak. Jakmile jsou fotky jednou na netu, tak už žijí vlastním životem a kolikrát se jen divím, kde všude je najdu. Samozřejmě i v časopisech, ale to nehlídám. Ve dvou případech se ocitly i na bookletech CD českých extrémních kapel a další takové případy jsou na spadnutí, teď i v Anglii.

Už několik let fotím a hlavně píšu pro hudební měsíčník Spark, něco bylo v Rock a Pop, občas fotím kapely pro známé, a kam pak fotky jdou, už nehlídám (od Hospodářských novin po promo materiály, dokonce snad i v letištním časopise Gdaňského letiště...). Z čehož zároveň ale vyplývá, že nejsem profík, který by se tím živil, protože bych naopak měla velmi dobrý přehled + bych za ty fotky byla placená, což nejsem.

A propos, z doby dřevních fotek mám dokonce fotky (plus autorskou jednu kapitolu) v oficiální publikaci, která vyšla ke 40. výročí Rolling Stones ve Státech („Love You Live, Rolling Stones: Fanfare from the Common Fan“) - bylo to o to milejší, že jsem tam mezi všemi autory jako jediný (tehdy zcela) amatérský fotograf a fanoušek, a navíc to všechno byly fotky pořízené z běžného místa pro návštěvníky, tedy bez akreditace a na běžný foťák na kinofilm. Z toho jsem měla upřímnou radost.

Jak ses dostala k Českému svazu žen? Navíc ses stala jeho předsedkyní, což je pro mnohé překvapení, neboť mnoho lidí se domnívá, že Svaz žen už neexistuje?

Všechno začalo v roce 1997, kdy jsme s Českým helsinským výborem dělali seminář zaměřený na sexistické reklamy a po něm mi volala tajemnice Českého svazu žen, jestli bychom mohli spolupracovat. Málem jsem u telefonu upadla - vůbec jsem tehdy netušila, že ještě existují. Náš tehdejší předseda, Martin Palouš, z toho byl taky u vytržení a já nadšeně souhlasila se slovy: „Jasně - bude sranda“. Byla! Začala jsem pro ně a jejich členky dělat nějaká školení a přednášky, které postupně bujely. Pak do toho přišla spolupráce na projektech, a to i projektech velmi rozsáhlých v rámci iniciativy Equal. Koordinovala jsem pro tyhle projekty hlavně mezinárodní spolupráci. Ta spolupráce byla už rozsáhlá a zahrnovala i školení v jejich poradenském centru pro nezaměstnané, které svaz provozoval v Praze. No a pak přišla změna ve vedení Českého svazu žen, původní předsedkyně už nekandidovala a já do toho spadla.

V čem vlastně spočívá v této době význam svazu? Co může dobrého pro ženy udělat?

Ten význam se hodně posunul. Organizace má pořád na současné poměry velkou členskou základnu - pohybuje se někde kolem 18 000 členek a je hlavně na venkově, takže její největší význam je ve spolkové činnosti. Od volnočasových a kulturních aktivit pro děti a místní občany, až po zachovávání a pěstování kulturních tradic, stavbu cyklostezek nebo opravu drobných kulturních památek. Mezi členkami najdeš starostky, místostarostky i radní.

Snažíme se ovlivňovat hlavně „politiky“ zasahující do sociálních práv a tak zvaných rovných příležitostí v radě vlády, fungujeme i v rámci sítí neziskových organizací, konkrétně jsme členskou organizací České ženské lobby - vlastně jsme ji jako Český svaz žen a Český helsinský výbor kdysi pomáhaly zakládat. Tahle lobby je součástí Evropské ženské lobby, která funguje jako celek směrem na Brusel. Pro detaily prosím mrknout na naše webovky www.csz.cz, o které se mimochodem starám, protože je to taky můj koníček...

Když jdete v podvečer Masarykovou ulicí, potkáte nenápadnou ženu, které si mnohdy ani nevšimnete... Vystoupí z autobusu, dojde domů a usedne k počítači k tzv. ,,druhé směně“ - v jejím případě zadarmo. Má obdivuhodný akční rádius a neuvěřitelné kontakty se zahraničními organizacemi všeho druhu. Patří k těm pár lidem, jejichž zkušenost a vědomosti přesahují hranice tohoto města.

Někdy mě mimoděk bleskne hlavou, proč nikoho na radnici nenapadne těchto lidí využít alespoň k částečné spolupráci ve prospěch města. Ale raději tu myšlenku ihned zapomenu, protože jsem si jist, že platí neúprosné: Nikdo není doma prorokem...

Ladislav Kantor

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.