Malá vzpomínka na velkého člověka

Na konci srpna se uzavřela dlouhá a bohatá životní dráha pana doc. MUDr. Elo Luži, DrSc., který zemřel ve věku 97 let. Byl nejstarším žijícím mužem - občanem Roztok a byl ještě o tři měsíce starší než první československá republika.

Pan docent Luža při převzetí Ocenění města Roztoky u příležitosti 60. výročí konce II. světové války v roce 2005.

To je samo o sobě pozoruhodné, ale osobnost pana doktora Luži je výjimečná i z mnoha dalších důvodů. Do jeho života se promítlo celé divoké 20. století, které v nejširším slova smyslu zcela změnilo starý svět a rozbilo jeho jistoty.

Elo (Elemír) Luža se narodil 25. července 1918 v Trnavě, kde vystudoval reálné gymnázium.

Na podzim roku 1938 zahájil studia medicíny, které byl ale nucen s ohledem na politickou situaci přerušit. Od července roku 1940 byl trvale internován v židovském pracovním táboře. Šťastnou shodou okolností (možná i pro svou fyzickou zdatnost) nebyl povolán do transportu jako jeho rodiče a sourozenci, kteří posléze zahynuli v Osvětimi. Koncem srpna 1944 se mu podařilo z pracovního lágru uprchnout a po dvou týdnech skrývání se připojil na západním Slovensku k mezinárodní partyzánské jednotce, kde se stal členem úderného oddílu. Zažil nejtěžší boje v poslední fázi Slovenského národního povstání. Jen díky dobré taktice a také s trochou štěstí se jeho oddílu podařilo probít z obklíčení ve Velké Fatře a s vypětím všech sil přežít krutý zimní přechod horami na partyzánskou základnu na Prašivé v Nízkých Tatrách. Bojových akcí v týlu nepřítele se zúčastnil až do konce února 1945. V březnu pak přešel k praporu automatčíků I. čs. armádního sboru, se kterým došel až do Prahy.

Byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939, Řádem Slovenského národního povstání a deseti dalšími vyznamenáními a medailemi. Bez nadsázky je možné říci, že se s nasazením vlastního života podílel na vítězství protihitlerovské koalice a na obnově československé republiky.

Po válce dostudoval medicínu, ale nespokojil se s klidným životem v Roztokách, kam se přistěhoval v říjnu 1953. V letech 1954 až 1955 působil jako lékař ve válkou rozvrácené Koreji, v letech 1961 až 1964 působil v africké Guineji. Po návratu se kromě práce na I. chirurgické klinice v Praze věnoval pedagogické praxi na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde se habilitoval v oboru žilní chirurgie. V této oblasti mu bylo uznáno deset patentů a certifikováno několik nových léčebných postupů. Jeho bibliografie čítá téměř stovku titulů.

Co říci na závěr této malé vzpomínky. Snad jen to, že můj „skorosoused" pan docent Luža byl velmi laskavý člověk a lékař s velkou empatií a pochopením pro pacienta. Přes své velké zásluhy i odbornou erudici byl v osobním životě nesmírně skromný. Šedesát sedm let byl šťastně ženatý s paní Jaroslavou a vychoval tři děti, z nichž dvě ho následují v jeho povolání.

Škoda jen, že když rodina hledala po jeho úmrtí místo posledního odpočinku, na Levém Hradci nebylo místo, takže našeho významného občana hostí bubenečský hřbitov.

Stanislav Boloňský

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Vzpomínka na Dr. Jaroslava Fránu | Stanislav Boloňský
Opustil nás Stanislav Čáslavka | Stanislav Boloňský
Poděkování | Helena Kantorová
Územní studie Dubečnice | Ivan Gogolák

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.