Malé povodňové zamyšlení

Po 11 letech klidu velká voda v povodí Vltavy opět udeřila. Mnozí z nás, kteří zažili přírodní katastrofu v roce 2002, si mysleli, že něco podobného je už nemůže potkat. Skutečně - pětisetletá voda jako v roce 2002 naštěstí nepřišla, ale i tak rozsah zřejmě padesátileté povodně byl obrovský. Při kulminaci Vltavy 4. června 2013 ráno protékalo korytem řeky v Klecanech asi 3 500 m3/s. Před jedenácti lety to bylo 5 000-5 500 m3/s. Běžný průtok je ovšem 150 m3 a již při 400 m3 se vyhlašuje 1. stupeň povodňové pohotovosti.

Povodeň, březen 1940

V pozadí Braunerův mlýn, vpravo dnes již neexistující Koruna

Jak se shodují klimatologové, zřejmě skončilo období povodňového klidu, které panovalo prakticky celé 20. století (s malou výjimkou v letech 1917 a 1954 a 1997). Současná frekvence povodní se blíží 19. století, kdy mohutných povodní byla celá řada. Vlastně to začalo již gigantickou zimní (únorovou) povodní v roce 1784, která způsobila obrovské materiální škody (včetně poškození Karlova mostu a roztockého zámku) i četné ztráty na životech. Tehdy šlo o kombinaci náhlé oblevy s teplým deštěm.

V 19. století pak následovaly povodně v letech 1824 (červen), 1828, 1837 a pak giga povodeň v březnu 1845, která byla patrně historicky největší středoevropskou povodní (nejmohutnější byla v povodí Dunaje). Při všech škodách byla pro nás velmi užitečná, neboť měla zásadní vliv při vyměřování výše náspu železniční trati z Prahy do Děčína dokončené v roce 1850.

Následovaly povodně v roce 1862, 1872, 1876 a pak ta nejslavnější, stoletá, počátkem září 1890. Braunerův mlýn byl zatopen až půl metru v prvním patře (tedy asi o půl metru výše než letos). Povodňové století zakončila povodeň v roce 1896, která však byla nejmohutnější v povodí Labe. Ve 20. století byly zaznamenány povodně v roce 1917, potom v březnu 1940 a v červenci 1954. Jen odvarem povodňové katastrofy na slovenském Žitném ostrově (s velkými ztrátami na životech) byla roztocká povodeň v roce 1965. Trochu nám Vltava zahrozila ještě v letech 1977 a 1981 a potom si trochu oddechla, aby naplno udeřila v srpnu 2002 - a nyní počátkem června 2013.

Velmi dramatický průběh měla povodeň počátkem července 1954, kdy pražskou aglomeraci od nejhoršího zachránila ještě nedostavěná slapská přehrada s dosud prázdnou nádrží. Nikdo tehdy nemohl s určitostí tvrdit, že přehradní hráz, přes níž se valily proudy vody jak v Niagaře, tlak vody vydrží.

V roce 2002 ani letos nás však vltavská kaskáda neochránila. Více než dvacetiletou vodu není schopna zastavit. Tedy za jistých okolností by mohla, ale - přehradní nádrže mají prioritně funkci rekreační a trochu také energetickou, nikoliv povodňově preventivní. Znamenalo by to totiž, že nejméně jedna z přehrad by musela být stabilně vypuštěna na polovinu kapacity, a to nejlépe Orlík. To by ovšem znamenalo velké ekonomické ztráty v cestovním ruchu, a proto raději riskujeme ekonomické ztráty daleko větší.

Letošní povodeň opět zatopila znovu Braunerův mlýn a další sousední laboratoře Středočeského muzea, zastavila se doslova na prahu atelieru Zdenky Braunerové.

V 19. století býval Malý mlýn, nyní nazývaný Braunerův, pod vodou poměrně často. Nalezneme o tom dostatek písemných dokladů, např. přímo v korespondenci Zdenky Braunerové. Podezřívám trochu i původního majitele mlynáře Láblera, že po zkušenosti s povodní v roce 1845 rád mlýn prodal pražskému advokátovi a poslanci Braunerovi neznalému místních poměrů.

Je nutno počítat s tím, že mlýn na potoce na úrovni 20 leté vody bude skutečně občas zaplavován a zřejmě žádné technické zařízení (pokud se pohybujeme v reálných finančních částkách) tomu nemůže zabránit. Zůstává s podivem, že i sama Zdenka B. podlehla kouzlu tohoto místa natolik, že si v tak rizikovém místě postavila atelier. Jakoby se utěšovala představou, že po těch několika ničivých povodních již žádná nepřijde. Nevím, jak se pak vyrovnala s velkou vodou v roce 1917, která určitě také mlýn a atelier nevynechala.

Podobné je to s chatovou kolonií v Žalově u zastávky (pod tratí). V roce 2002 prakticky zanikla, zůstaly jen základy. Přesto se lidé s velkou vervou vrhli do její obnovy, snad v blahé naději, že řeka svou energii vyčerpala v roce 2002 na desetiletí. To je pochopitelně hluboký omyl. Berme proto letošní záplavy jako poučení, jako takový výchovný pohlavek osudu. Další povodeň může být ještě daleko horší.

Stanislav Boloňský

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.