Marie Kšajtová

Víc než tři desítky let byla dramaturgyní večerníčků v České televizi. Spolupracovala na mnoha animovaných seriálech, například Káťa a Škubánek, Příběhy včelích medvídků nebo Jája a Pája a mnoha dalších. Napsala scénáře k několika seriálům podle literárních předloh (například Kubula a Kuba Kubikula, Bubáci a hastrmani, O skřítku Racochejlovi) i na vlastní náměty. Z knih pro děti uveďme alespoň tituly: Od Andulky po žížalu (1994 a 2009), Panenka a auťáci (2012), Zápisník Norberta Borovičky (2001), Ze života rodiny Horáčkovy (1995 a 2004) nebo Dina a tajemství starých tenisek (2011). V současné době píše komiksy pro časopis Báječná školka a další pohádkové příběhy.

Posledních deset let žije v Roztokách.

Portrét, foto Lucie Kšajtová

Jak se vystudovaná novinářka dostane do České televize?

V roce 1968 se mi narodil syn a to byl důvod, abych odešla z Květů a na čas se vyhnula normalizační době. V roce 1971 tu byl další kluk. A do Květů již jsem se nevrátila. Už několik let jsem byla ve čtvrtletníku Umění a řemesla, když mi zavolala kamarádka, jestli bych nechtěla pracovat v televizním vysílání pro děti. Šéfdramaturgyni Jarmile Turnovské jsem tehdy předložila své reportáže, fejetony a rozhovory. Na zkoušku jsem musela napsat scénář pro Trojlístek, to byl pořad o dětských knížkách. Uspěla jsem a stala jsem se dramaturgickou učednicí. Můj první seriál Byla jednou koťata Ljuby Štíplové se ještě vysílá.

Jaké byly večerníčky v té době?

Přišla jsem tam v době, kdy už byla na světě první série Rumcajse, Pohádky ovčí babičky nebo loutkoví Broučci. Potom byla éra večerníčků Václava Čtvrtka - další příběhy Rumcajse, Maková panenka, Víla Amálka a seriály, které dodnes patří k oblíbeným večerníčkům. Jeho éra večerníček podstatně ovlivnila. Měl osobitý jazyk a styl.

Když jsem se před třemi lety připravovala na Mezinárodní konferenci o Čtvrtkově díle v Jičíně, našla jsem si na internetu diskusi o jeho pohádkách, jeden z přispěvatelů například uvádí: „Kdo tehdy neznal Rumcajse, jako by ani nebyl.“ Až podle televizních seriálů vznikly známé knížky.

V mé dramaturgii byly Čtvrtkovy Příhody kocourka Damiána a Cesty formana Šejtročka. Později vznikaly další oblíbené seriály už jiných autorů, například Maxipes Fík a Bob a Bobek, králíci z klobouku a další. Myslím, že titulů večerníčků jsou v České televizi dnes přes tři stovky.

Jaká je úloha dramaturga a jak takový večerníček vznikal?

Dramaturg stojí u vzniku pořadu od začátku až do konce. V současné době je organizace v TV trochu jiná. Dříve si dramaturg musel najít autora a s ním na scénáři pracoval. Když byl scénář schválený, podílel se na výběru režiséra, výtvarníka a vypravěče. Režisér napsal technický obrázkový scénář a dramaturg jej schvaloval. Když režisér s animátory a ostatními tvůrci natočí obraz prvního dílu, dramaturg se k jeho kvalitě vyjadřuje a schvaluje jej. Je také u natáčení komentáře s herci a konečně i u mixu, kde se míchá obraz s komentářem, hudbou a zvuky. Potom je teprve vedením díl schválený do vysílání. A abych nezapomněla, v té době ještě dramaturg psal i texty pro televizní hlasatelky. 

Navíc sleduje dětskou literaturu a i tam hledá náměty pro seriály.

Dramaturg pracuje průběžně na několika seriálech, které jsou v různých fázích přípravy nebo výroby. Takže se opravdu nenudí. Když se práce nedaří, někdy si prožijete několik bezesných nocí.

Můžete srovnat tehdejší a dnešní televizní tvorbu pro děti?

Večerníček byl opravdový fenomén. Pracovali pro něj naši nejlepší režiséři animované tvorby. Animované filmy se většinou vyráběly v Krátkém filmu, kde se třeba několik let čekalo na pana Bedřicha, Smetanu, Pojara a další. Některé seriály se také nepovedly, tehdy museli dostat práci všichni, i ti méně schopní.

Před televizi zasedala k večerníčkům celá rodina, ulice se vyprazdňovaly. V té době před sedmou hodinou utichaly i hlučné hospody. Večerníček jeden čas běžel na obou programech, na prvním pro větší děti, na druhém pro ty menší.

Když jsem přišla do vysílání, dávaly se i dovezené seriály - pes Filipes, Tom a Jerry, různé disneyovky. To se možná moc neví -část příběhů o Tomovi a Jerrym se kdysi natáčela v Praze ve studiu Bratři v triku. Do Prahy tehdy přijel americký režisér Gene Deitch, nositel Oscara. Tehdy nevěděl, kde Praha leží, a když se dověděl, že je to v komunistickém Československu, chtěl tu pobýt jen tři týdny. Zůstal, protože tady našel schopné spolupracovníky. Oženil se tu a v Praze žije už snad padesát let.

Za ředitele Iva Mathé se rozhodlo, že večerníček bude vysílat jen českou tvorbu. Ve své době byla originální jako ostatně celá „česká škola“ animovaného filmu, která mimo jiné dávala důraz na výtvarné pojetí filmu. 

Dnešní animovanou tvorbu pro děti samozřejmě sleduji. Vznikají dobré i horší seriály, ale zatím se nestaly tak oblíbenými jako ty staré. Navíc se pro dětská pásma stále víc titulů dováží ze zahraničí. Některé jsou dobré, některé se mi nelíbí, zvlášť po výtvarné stránce.

Byla jednou koťata - výtvarník Josef Váňa, režie Ladislav Čapek



Kubula a Kuba Kubikula - výtvarné zpracování a režie Zdeněk Smetana


Československá televize byla před revolucí cenzurovaná. Dopadala tahle skutečnost i na tvorbu večerníčků?

Dneska se to zdá k neuvěření, ale večerníčky se skutečně kontrolovaly, jestli tam není něco závadného. Z Karafiátových Broučků se musely vystřihnout všechny modlitbičky. A často se nevysílaly, broučci se prý podvolovali příliš svému osudu.

Když se vracel Brežněv z jakési zahraniční cesty, musel se ze seriálu O hajném Robátkovi vynechat díl „Jak se pan Kotrč vrací od sedmi moří“. Pan Kotrč byl záporná postava a nebylo možné připustit, aby si ho někdo ztotožnil s Brežněvem. Snad si tehdy vedení redakce myslelo, že by kvůli tomu padl Sovětský svaz.

Na výročí 21. srpna se vždycky nasazoval Rákosníček, protože byl neškodný. Ale když Brežněv umřel, došlo i na Bohdalovou, protože v jednom dílu byl text: „Ty stará rachejtle, ty patříš do starýho železa!“

Na výročí Palacha zase nesměla být v pohádce žádná světýlka. Jednou z ÚV KSČ přišel zákaz na Zvířátka pana Krbce, protože v nich vystupoval duch Ruprecht, kterého se bál Fojtíkův syn (Jan Fojtík byl vysoký funkcionář na ÚV KSČ - pozn. red.).

A jednou nás tehdejší ředitelka televize nabádala, aby vznikl večerníček o Gagarinovi. Zkrátka lehké to nebylo, ale všichni, co tam tehdy byli, chtěli dělat dobré seriály pro večerníček.

Píšete dnes jinak, než tomu bylo dřív?

Ty příběhy jsou stejné a princip také - musíte se umět vžít do dětského světa, žít ve světě fantazie a nadsázky. Mám jenom více zkušeností, vím, jak příběh vystavět, aby byl zajímavý pro děti a často i pro rodiče, kteří dětem čtou. A člověk tam dává vždycky kus sebe, svých dětí a vnuků.

Kdy jste v televizi skončila?

Pracovala jsem tam léta na smlouvy a ty skončily před pěti lety. Bylo třeba dramaturgii večerníčku omladit. Do penze se mi nechtělo, měla jsem pocit, že už svou práci umím dokonale. Ale dnes vím, že je to báječné, člověk je svobodnější, a když má své zájmy, tak je to dobré. Taky si užívám krásnou přírodu v okolí Roztok a na chalupě, tam, kde jsem se narodila. Mám v Roztokách také Verunku a Nelu, své dvě vnučky, které mám ráda.

Jak jste se vlastně dostala do Roztok?

Léta jsme bydleli v Praze na Hanspaulce, a když se syn oženil, nechala jsem mu byt a hledala pro sebe menší bydlení. Volba padla na Roztoky. Už dřív jsem jezdívala do zámku na výstavy, v horních Roztokách jsem ale nikdy nebyla. Přechod do cizího prostředí pro mě nebyl snadný, ale zvykla jsem si. Navíc Roztoky jsou krásné zelené město, a když mě tady cizí člověk poprvé pozdravil, věděla jsem, že to je pravé město pro mne.

A také zde žil Lubomír Beneš, můj spolupracovník a kamarád, vynikající režisér Pata a Mata a také oblíbeného večerníčku Jája a Pája. A dalších animovaných filmů, za které byl oceněn i na zahraničních festivalech. Ráda na něj vzpomínám. Byl to nesmírně pracovitý člověk a erudovaný režisér, který své práci obětoval téměř všechno. O vánočních svátcích na něj budu vzpomínat, stejně jako na další lidí z tvůrců animovaných filmů, kteří už tady nejsou. Bohužel je jich čím dál víc.

Ale určitě stále ještě píšete...

Ano, například komiksy pro časopis Báječná školka. Nedávno mi prodloužili smlouvu na dalších pět let a to mě rozesmálo. To mi bude už kolem osmdesáti a kdo ví... Ale už tolik nepíšu, naopak hodně čtu. Jedna kamarádka mi předpověděla, že do rakve půjdu dost sečtělá.

Přeji vám, paní Kšajtová, ať toho ještě hodně přečtete i napíšete.

Přejte mi, prosím, raději hodně zdraví, které přeji všem.

Vladimíra Drdová

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.