„Na 138 zemětřesení denně si nikdy nezvyknete“

V prosinci před dvěma roky Kateřina Fialková předala pověřovací listiny do rukou císaře Akihita, a stala se tak českou velvyslankyní v Japonsku. Obyvatelka Roztok už tři měsíce poté prožila v Japonsku rekordní zemětřesení a vlny tsunami, což mělo mimo jiné také zdrcující dopady na vnímání jaderné energetiky v daleké Evropě.

Jste raději v Tokiu, nebo v Roztokách?

Jistěže v Roztokách. Úplně jednoznačně, protože dneska jsem v Roztokách doma. V Tokiu doma nejsem. Když sem přijedete z rušného velkoměsta, taková procházka v Tichém údolí je něco úžasného. Navíc v Tichém údolím, vedle nemocnice, je vila s japonskými vlivy, kterou tu postavil cestovatel a spisovatel Joe Hloucha. Na počátku dvacátého století podnikl dvě cesty do Japonska a zřejmě to byl on, kdo přivezl sakuru do Roztok. Domů se těším na maminčinu rajskou a tvarohový závin, naopak v Tokiu jdu jak první na sushi.

Jak jste se dostala do diplomacie, co Vás k této profesi vedlo?

V roce 1987 jsme s kamarádkou vystály frontu před CKM a jely na velmi drahý zájezd na Kypr. Tam došlo k určitému incidentu v jednom hotelu, který zahrnoval naší skupinu. Přijel to řešit člověk z tehdejší československé socialistické ambasády, a to tím stylem, že se postavil na stranu kyperské strany a pro československé občany vůbec nic neudělal. Já jsem tomu pánovi tehdy řekla, že jednou budu diplomat a budu lepší diplomat než on. To mi bylo asi devatenáct let a byl to sen, protože za tehdejšího režimu jsem neměla šanci jít do diplomacie. Když pak v roce 1992 ministerstvo zahraničí vypsalo velký konkurs, přihlásilo se 2 300 zájemců z celého Československa, vybrali nás šestnáct.

Kolik zemí jste od té doby služebně prošla?

Sloužila jsem v Bruselu, a to dvakrát. Nejdřív jsem byla u naší delegace při NATO pod panem velvyslancem Kovandou. Byla jsem součástí týmu, který vyjednával náš vstup do Aliance. Pak jsem vyhrála konkurs na zástupkyni ředitele kabinetu generálního tajemníka, tehdy lorda Robertsona. Po roce 1999 jsem vlastně byla první z nových zemích na takovém postu a navíc vůbec první ženská v historii NATO. Pak jsem byla zástupkyní velvyslance v Londýně a teď jsem velvyslankyní v Tokiu.

Proč jste si zrovna vybrala Japonsko, nebo vám to nařídili?

To tak přišlo, i když je pravda, že jsem v minulosti s Japonskem trošku flirtovala. Zajímalo mě, protože to byla velká láska mé roztocké babičky. Takže doma byla spousta knih. Prarodiče nemohli cestovat, babičku východní Asie a Japonsko obzvlášť zajímalo, ten mýtický svět gejš a tak dále. Takže dneska jsem tam tak trošku za ní.

Když se vždy po roce vracíte domů, jak pozorujete bouřlivé proměny Roztok?

Letos jsem s potěšením zaznamenala, že jsou opravené některé chodníky. Co je naopak negativní, že se naučíte chodit do některých obchůdků, které tam po roce už nejsou. Pořád platí, že doprava do Prahy není úplně optimální. Nechci znít jako staromilec, ale my jsme s prarodiči žili v Tichém údolí, až po babiččině smrti jsem se přestěhovala nahoru. Líbí se mi Roztoky takové, jaké jsou, a řekla bych, že už jsou na hraně své kapacity. Než stavět další vysoké domy, což znamená další tisíce lidí, je nutné zamyslet se nad tím, jak teď Roztoky fungují. Jestli další příval stihnou ulice, školky, škola, obchody, zásobování.

V Roztokách jste zažila tisíciletou vodu, v Tokiu rekordní zemětřesení. Lze tyto přírodní katastrofy vůbec nějak srovnávat?

Já jsem byla pyšná, jak se rok po povodni podařilo opravit Prahu a Roztoky. Tím, že člověk vyrůstá tady vedle řeky, tak je s tou vodou, s tím živlem, nějak spojený. Povodeň je děsivá, ale zhruba víte, o co jde. Zemětřesení je strašné, navíc tehdy nebylo jedno - od poloviny loňského března do poloviny května jsme jich zažili přes tisíc. Nezvyknete si na to, když se s vámi země zachvěje až 138krát denně, přičemž všechny otřesy jsou silnější než pětka. Tedy takové, po nichž v Itálii skoro všechno spadne. Sice to akceptujete nějakým způsobem jako fakt života, ale nezvyknete si. Takže pro mě je zemětřesení horší než povodeň, protože před ním neutečete. Ale Japonci jsou na to připravení od mateřské školky, budovy a infrastruktura jsou na to postavené.

Pořád si máme představit Japonsko jako vyspělou technologickou velmoc, nebo už to tolik neplatí?

Tradiční model společnosti - otec pracuje od nevidím do nevidím a matka je doma - se mění, přestává fungovat. Vede to k problémům, kdy se lidé neberou. Proč by se holky vdávaly, když mají práci a vydělávají slušné peníze a po svatbě je okamžitě začnou ze zaměstnání tlačit domů. Takže přestávají mít děti a dokonce se píše o tom, že mladí lidé přestávají mít zájem o sex. Společnost stárne a poprvé v této generaci platí, že staří jsou bohatí. Naše představa o Japonsku, že se s firmou oženíte, neberete si žádné dovolené a jste v ní až do smrti, to už dneska nefunguje. Co mě ale na Japonsku fascinuje nejvíc, co bych si přála v České republice, je fakt, že v Japonsku se skoro vůbec nekrade. To je však nepřenositelné.

A co se vybaví Japoncům, když se řekne Česko?

To mě nepřestává překvapovat, jaké jsou znalosti běžných Japonců o České republice. Mají hluboké povědomí. Mají nás jako historickou zemi s úžasnou kulturou, okamžitě se jim vynoří česká klasická hudba. Budou nejenže znát nějaké skladatele, ale pravděpodobně budou umět něco „českého“ zahrát, neboť většina Japonců hudbu nejen poslouchá, ale i praktikuje. Starší generaci se vybaví určitě paní Věra Čáslavská, mladší asi Praha. Řeknou vám, že už se do ní podívali, nebo to plánují.

Václav Dolejší

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.