Na vlnách hudby

Ve čtvrtek 12. listopadu se v Historickém sále roztockého zámku uskutečnil desátý ročník hudebního festivalu Roztocký podzim. Jednalo se o ukázku práce místní Základní umělecké školy, kterou reprezentovali vybraní žáci a jejich učitelé.

V úvodním slovu ředitel ZUŠ Bohumír Šlégl krátce připomněl historii předchozích devíti ročníků festivalu a také několik letošních hudebních výročí. Zmínil se také o dvou pozoruhodných skladatelích, jejichž díla v koncertu zazněla.

Prvním z nich je argentinský skladatel a hráč na bandoneon Ástor Piazzolla (1921-1992). Bandoneon je druh knoflíkové tahací harmoniky, používaný jako levnější náhrada varhan. Piazzolla povýšil umění hráčů na tento nástroj do dimenzí moderní klasické hudby a tango povznesl z přímořských krčem do koncertních síní.

Druhým skladatelem je Francouz Francois Poulenc (1899-1963). Jeho motto bylo: "Neanalyzujte mou hudbu. Milujte ji." Jeho dílo dosáhlo pronikavého a trvalého úspěchu především ve skladbách klavírních a komorních. Zkomponoval také četné balety a tři opery, např. monodrama Lidský hlas na libreto J. Cocteaua (činoherní podobu Lidského hlasu jsme měli možnost zhlédnout letos v říjnu i v Roztokách).

Po úvodním projevu začal vlastní koncert. Nelze tu vyjmenovat všech 21 vystoupení, takže se zmíním jen o některých.

Úvod obstaral komorní orchestr ZUŠ s Dvořákovým Scherzandem. Do výčtu pozoruhodných čísel jej zařazuji jednak proto, že to bylo zatím nejvydařenější vystoupení tohoto ansámblu (aspoň z těch, která jsem měl možnost slyšet), jednak kvůli osobnosti uměleckého vedoucího souboru, pana Štěpána Skleničky, který pro mne ztělesňuje to, čemu se říká „sloužit hudbě". Skromně, neokázale a se zřetelnými výsledky.

Na vystoupení komorního souboru navázala jistě zvládnutým Allegrem W. F. Bacha malá klavíristka Barbora Šromová. Neméně hodnotný výkon odvedl Šimon Kadeřábek, jehož trubka v Neapolské písni z Labutího jezera P. I. Čajkovského si posluchače zcela podmanila. Když jste zavřeli oči, připadali jste si, jako byste opravdu byli na nějaké tancovačce pod Vesuvem.

Z dalšího programu nemohu vynechat Martina Lédla, který nám velmi přesvědčivě připomněl, že kytara je neprávem opomíjený koncertní nástroj. Espaňoletu od Gaspara Sanze a Abela Carlevara i Seixasovu Sonatu č. 80 zvládl interpret technicky i výrazově, což je při jeho věku velkým příslibem do budoucna.

V dalším zastavení jsem tak trochu „ve střetu zájmů", ale myslím, že i nezaujatý posluchač musel ocenit vynikající souhru a přednes flétnistek Elišky Budínské a Petry Drdové v úvodní větě Triové sonáty D dur od G. F. Telemanna. Obě dívky se s grácií a půvabem vyrovnaly s obtížnými rytmickými změnami skladby.

Následovala nadějná houslistka Věra Strmísková s 3. větou z Concertina Stanislava Macha. Zde bych vyzdvihl především nádherný tón, který u tak mladých houslistů nebývá obvyklý. Kvůli zážitku z něj rád odpustím některé intonační nepřesnosti při změnách poloh.

Na virtuozitu akordeonistky Hany Voltrové už si pravidelní návštěvníci koncertů ZUŠ zvykli. Trochu se jen obávám, že Preludium současného skladatele Jiřího Laburdy bylo obtížnější spíš pro publikum než pro interpretku.

Po krátké přestávce přišla řada na vystoupení pedagogů. Duo Marek Šaar (kytara) a Iryna Sarabun (spinet) opět předvedlo spolehlivý výkon, jen mě mrzelo, že nazvučená kytara zatlačila doprovodný nástroj až příliš do pozadí.

Program nám také připomněl, že na roztocké ZUŠ jsou kromě hudebního oddělení i oddělení taneční a dramatické. Petr Muric připravil pro stísněný prostor choreografii na hudbu Antonia Vivaldiho a s hostující Ivanou Sikorovou z Pražského komorního baletu využili každého centimetru délky, šířky i výšky. (Při zvedaných figurách se tanečnice dokonce dvakrát lehce dotkla lustru.) Dramatické oddělení reprezentovala Jitka Brendlová s recitací veršů Jana Nerudy a Fráni Šrámka.

Monika Fukasová s Hanou Voltrovou spojily své síly v provedení Concertina A. Vivaldiho v úpravě pro dva akordeony.

Program pak vyvrcholil nekonvenční skladbou Primavera Porteňa argentinského skladatele Ástora Piazzoly, v níž excelovali Bohumír Šlégl na klarinet, Václav Sloup na housle, Marek Šaar na kytaru a Monika Fukasová na akordeon.

Shrnuto: nevšední hudební zážitek, dobře sestavený program, kvalitní výkony. Úroveň Roztockého podzimu stále stoupá. Bude to platit i příští rok? Budeme se těšit.

Jaroslav Drda
(s využitím podkladů od B. Šlégla)

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Roztocký Babylon 2012 | Václav Sloup
Podzimní ozvěny na ZUŠ | Bohumír Šlégl
Festival Zámeček 2018 | Občanské sdružení RR

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.