Návštěva Skawiny aneb smysl partnerství

Druhý červnový čtvrtek ráno nasedám do mikrobusu a vyrážím s učiteli a žáky naší základní umělecké školy do partnerského města Skawina. Hlavou mi běží myšlenky na množství práce, kterou bych za čtyři dny namísto výletování stihla. Navíc Skawinu už přece znám, dvakrát jsem ji navštívila. Ani holky a kluci z hudebky se mi nezdají být dvakrát nadšení. Po cestě vyjadřují nejistotu z rodin, u kterých budou ubytovaní. Nevědí, kam jedou a co je tam čeká.

Po příjezdu se cesty mladších a dospělých výletníků rozdělí. Jedni odjíždějí s polskými rodinami do jejich příbytků a druzí jsou ubytováni v příjemném hotelu u krásného parku, do kterého jsou, jak jinak, zakomponovány prvky symbolizující partnerství s evropskými městy. Skawinští totiž kromě Roztok rozvíjejí partnerství s městy z Německa, Ukrajiny, Itálie, Velké Británie a Slovenska.

Druhý den se vydávám s delegacemi z dalších evropských měst na návštěvu místní speciální školy. Tam se dozvídám, že zástupci německého města Hürth přijeli do Skawiny oslavit 20. výročí společného přátelství. A pak slyším slova paní ředitelky: "Před dvaceti lety jsme byli poctěni návštěvou prvního partnerského města - navštívili nás naši němečtí přátelé. Všimli si, jak skromné máme vybavení. Byli k nám velmi štědří. Každý rok pořídili pro naše děti nové lavice, skříně, herní prvky a vyučovací pomůcky. Škola se tak proměňovala ve stále přívětivější místo nejen díky lidem, kteří zde pracují, ale taky díky našim německým přátelům. Dnes už jejich pomoc nepotřebujeme, zvládneme si zajistit mnoho vymožeností 21. století vlastními prostředky. Za jejich štědrost jim ale z celého srdce děkujeme."

Večer se scházíme v aule místního gymnázia, jehož součástí je i hudební škola. Vystoupení skawinských hudebníků střídají vystoupení mladých roztockých umělců. Ticho v sále zvyšuje očekávání, které naplňuje první malá polská houslistka. Říkám si, že "ta žabka nasadila laťku příliš vysoko". Při dalším vystoupení roztockých hudebníků však žasnu. Až hmatatelné ticho před každým očekávaným vystoupením a bouřlivý potlesk po něm jsou součástí nezapomenutelného zážitku.

Přichází sobota, předposlední den. Vyrážím do skawinského regionálního muzea. Páni učitelé se svými žáky do Věličky - jednoho z nejstarších solných dolů na světě. Důl Vělička je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Později se dozvídám, že si hudební parta dala asi 130 metrů pod zemí oběd. Tenhle výlet jim tiše závidím.

V neděli ráno se vydáváme na cestu domů. Nebyl by to ale pan ředitel Šlégl, kdyby pro nás před odjezdem ještě něco nevymyslel. „Vezmeme to přes Krakov, ať taky něco vidíte, když už jsme tady," říká. K mému údivu nás doprovázejí polské děti. "Kde je vysadíme na cestě zpátky?" ptám se pana ředitele. „Pojedou z Krakova samy," odpovídá stručně. Zkrátka se jim nechtělo opustit svoje nové české kamarády. V Krakově je krásně, svítí sluníčko. Máme rozchod, vyrážíme na místní tržiště a kupujeme poslední dárečky. Poláci nás vedou do oblíbené místní čokoládovny. Pořád se mi zdá, že při rozhovorech českých a polských dětí slyším slovo "láska". Ptám se, jestli slyším dobře a co to znamená. Začnou se hihňat a vysvětlovat mi, že když někdo vypadá moc pěkně, řeknou Poláci "láska".

Loučíme se, vyrážíme domů. Nechce se nám. V autobuse si vyprávíme zážitky a chechtáme se tomu, jak jsme byli před pár dny hloupí, že se nám za tak obohacujícími zážitky nechtělo.

Marie Šlancarová

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Poděkování | Jaromír Roškot
Zahrádkář sobě | Roman Jandík
Zbytečné nedorozumění | Stanislav Boloňský
Slovo starosty | Jan Jakob

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.