Nejstarších deset čísel v Roztokách (2. část)

V minulém čísle Odrazu jsme věnovali pozornost stavbám, evidovaným pod číslem popisným 1 až 5. Nyní se podíváme na druhou pětici z první desítky.

Nejprve však musím uvést na pravou míru jedno mé nepřesné tvrzení z minulého článku. Týká se čp. 3, které v jeho historické podobě ani dobové lokalizaci nenajdete, ale s překvapením jsem posléze zjistil, že bylo přiděleno poměrně nové stavbě v Hálkově ulici, což je svým způsobem rarita.

 

 

Dům čp. 10 v Tichém údolí

Věhlasná „koulovna“

Číslo 6, které sousedilo s Braunerovým mlýnem, již v Roztokách nenajdeme. Byl to původně grunt, doložený již v roce 1687, který stál v ústí Tichého údolí do Nádražní třídy. Tehdy zde sídlil rod Mlsů, který dal Roztokám dva rychtáře. Potom zde celé století hospodařil rod Fingerhutů. Od manželů Kulhavých kupují nemovitost v roce 1870 Jan a Anna Felklovi, a to za 1600 zlatých. Felklovi zde zřídili proslulou dílnu na výrobu glóbusů a dalších učebních pomůcek, lidově zvanou "koulovna". Glóbusy se zde vyráběly pro celou rakouskou monarchii. V započaté živnosti Jana Felkla úspěšně pokračovali jeho synové Krištof a Zikmund, od roku 1895 Ferdinand Felkl. S novými tiskovými technologiemi ve 20. století však ztrácela dílna postavená na náročném tisku z těžkých litografických kamenů prosperitu a postupně byla její činnost utlumena, až během 2. světové války zanikla. Nacházela se v sousedství restaurace Koruna, která byla zbořena počátkem 70. let 20. století. Braunerův mlýn i tato manufaktura měly smůlu ve svém umístění v nejnižším bodě Tichého údolí, takže často čelily ničivým záplavám. Výrobna glóbusů byla velmi poškozena již při povodni v září roku 1890, leč žádost jejího majitele o úlevu na daních nebyla obecním představenstvem vyslyšena. Ranou z milosti pak byla povodeň v březnu roku 1940, která živnost prakticky ukončila.

Podnikavý advokát A. Hamburger

Původní číslo 7 již také budete marně hledat. Šlo o malou chaloupku v Tichém údolí u potoka s poměrně velkým pozemkem, v místech, kde se tehdy říkalo v Zadních koncích. Zbořena byla v roce 1907 novým majitelem, pražským advokátem JUDr. Alfredem Hamburgerem, který skupoval a sceloval drobné nemovitosti v Tichém údolí a budoval na nich vily pro letní bydlení. Následujícího roku zde postavil pohlednou secesní vilku, která ve třicátých letech sloužila jako rezidence neteře bratří Čapků, političky Dr. Heleny Koželuhové a jejího manžela Dr. Adolfa Procházky. Ten byl za války ministrem exilové londýnské vlády a ve funkci ministra zdravotnictví pokračoval i po osvobození. Je patrně i jeho zásluhou, že v Roztokách v letech 1945 až 1948 vyrostla penicilínka, do níž byla získána americká technologie z programu UNRRA. V únoru 1948 však byl mezi nelevicovými ministry, kteří v průběhu vládní krize podali demisi a nepřímo tak urychlili nástup KSČ k naprosté hegemonii moci ve státě. Za dramatických okolností pak H. Koželuhové a A. Procházka uprchli na sklonku téhož roku přes Šumavu z republiky a zbytek života strávili (odděleně) v emigraci, kde také zemřeli. Lze se oprávněně domnívat, že pokud by Helena Koželuhové neuprchla do ciziny, stihl by ji osud Milady Horákové, protože se velmi ostře vymezovala nejen proti politice KSČ, ale celé Národní fronty, včetně ČSL, jejíž byla členkou.

Podobně číslo 8 byla původně malá chalupa v Tichém údolí, zapsaná již v roce 1775, která však byla roku 1906 majitelem A. Hamburgerem zbořena a nahrazena novým domem vilového typu, na jehož existenci vás na dálku upozorní mohutný platan javorolistý, který je památným stromem. Nová vila byla postavena jako penzion pro letní hosty, dosti narychlo a ledabyle, takže již v roce 1924 protokol o místním šetření uvádí, že dům má nejen podmáčené základy a poškozené balkony, ale i špatnou konstrukci krovu, „takže zdivo je úplně roztrháno a stropy jsou od zdí odtrženy". V té době již dům vlastnila na základě dražby Lidová záložna v Praze. Po válce byla vila využívaná k celoročnímu bydlení, a i když byla v roce 1929 opravena, nešlo v zimním období o zrovna romantické bydlení.

Čp. 9, doložené již v roce 1785, bylo stejně jako čp. 7 a 8 původně malou chaloupkou v Tichém údolí, rekonstruovanou r. 1872 vlastníkem Václavem Fingerhutem. V roce 1906 nový majitel JUDr. Alfred Hamburger stavení zbořil a nahradil jej domkem pro domovníka či zahradníka. Výstavba proběhla velmi rychle a již v květnu roku 1907 proběhla kolaudace obou sousedních domů čp. 9 i čp. 8. Oba domy poměrně brzo změnily majitele, když je koupil podnikatel Emil Kraus.

Poslední přestavba domu proběhla v roce 2000 a zásadně změnila jeho tvář i kvalitu.

Perla Tichého údolí

Konečně čp. 10 se nachází rovněž v Tichém údolí, jde o takzvaný lobkovický zámeček, původně Nový mlýn, který je zapsanou nemovitou kulturní památkou.

Označení není příliš korektní, protože Lobkowicz vlastnil tento bývalý mlýn velmi krátce. Mlýn je zde doložen již v polovině 17. století, kdy ho zpustlý zakoupili Václav a Dorota Válkovi z Klecánek. Majitelé se poměrně často měnili, zřejmě dostatečně nevynášel, takže když ho koupil v roce 1878 Marek Turk, zřídil zde lázně pro zdejší vilaře. Bazén se na rozlehlé zahradě zachoval dodnes (a ovšem i původní náhon z Únětického potoka). Ani M. Turk však nevlastnil nemovitost dlouho, majitelé se opět poměrně rychle střídali. Konečně v roce 1919 zakoupili vilu Moric a Alžběta z Lobkowicz, kteří byli zbaveni šlechtického predikátu a stali se loajálními občany Republiky československé. Ani ti zde nebydleli trvale a vilu v roce 1926 prodali dalšímu majiteli.

Dům čp. 7 v Tichém údolí

V poválečném období byla vila dispozičně přebudována na několik nájemních bytů. Po roce 1990 byla navrácena v restituci dědičce původních majitelů. Ta zde provedla rozsáhlou vnitřní rekonstrukci, která ji však natolik finančně vyčerpala, že byla nucena vilu prodat. Tato přestavba však byla bez ohledu na vysoký rozpočet velmi nekvalitní, takže současný majitel ji před 10 lety opět se značnými náklady celou zrekonstruoval.

Závěrem ještě pár kuriozit

Jak kostel sv. Klimenta na Levém Hradci, tak farní kostel Narození sv. Jana Křtitele nemají žádné číslo popisné.

Velmi staré jsou domy v Nádražní ulici, čp. 21 a 22. Zejména čp. 21 je tzv. Stará hospoda, což byl nejstarší roztocký zájezdní hostinec z 18. století. Již v roce 1744 zde provozoval hostinec a řeznictví Vojtěch Sušický. Od roku 1871 vlastnil tento hostinec v Roztokách populární Karel Tuček, též dlouholetý radní a starosta obce. Hostinec u Tučků byl velmi oblíben a ve zdejším sále cvičili počátkem 20. století i místní sokolové. Působil zde i spolek divadelních ochotníků Vrchlický.

Čp. 22, o kterém nacházíme zprávy již z konce 17. století, bylo od roku 1855 nejstarší roztockou poštou. Poštmistrem zde byl řadu let Karel Kohn, dlouholetý radní městyse Roztoky. Přestože byl vyznání izraelského, docházel občas i do místního katolického kostela, na jehož stavbu i finančně přispěl.

Celé staletí zde hospodařil rod Sládků, Tomáš Sládek byl i roztockým rychtářem.

Zajímavým objektem byla i stará Oesingerova továrna (tzv. barevna) čp. 23 (dnes v ruinách), založená v roce 1851 na místě staré chalupy z roku 1692. Počátkem 20. století ji zakoupil podnikatel rytíř Josef Wohanka a zřídil zde moderní sušárnu řepného semene, které vyvážel do celého světa.

Zvláštností je i číslo popisné 27 dnešního Domu s pečovatelskou službou na nám. 5. května (dříve Kostelní náměstí). Tento objekt byl postaven v roce 2003, ale číslo převzal ze zbořeného starého ovčína, původně patrně pozdně barokní stavby.

Velmi starým domem byla také panská rybárna na vltavském břehu, čp. 54, která byla zbořena počátkem 50. let minulého století v souvislosti se stavbou čistírny odpadních vod. Je doložena již v roce 1713, ale podle fotografií lze usuzovat, že dispozičně šlo možná o renesanční stavbu. V sousedství rybárny byl provozován přívoz do Klecánek. Majetkově patřil k rybárně i ostrov na Vltavě. V domě bydlely sestry Hrubých, o nichž se tradovaly úplné legendy.

Některé objekty v Tichém údolí, původně viniční grunty (např. čp. 60, 62 a 63), dnes již zcela přestavěné, jsou doloženy již na konci 18. století. Podobně některé domy v Čakově a v Kroupce.

Za velmi staré objekty lze považovat roztocké domy do čp. 150. Počátkem 20. století se číslování přehouplo do druhé stovky, po první světové válce vyrostly domy třetí stovky, ve třicátých letech domy začínající na 400 (např. škola, sokolovna), pětistovka již byla poválečná výstavba („penicilínské domy“ na Masarykově ul.). V současné době je nejvyšší přidělené čp. v Roztokách 2387.

Úplně mimo tuto časovou logiku se nepoučenému pozorovateli může zdát číslování v Žalově, kde nenajdete číslo nižší než 1040. Je to dáno tím, že Žalov jako samostatná obec měl až do roku 1960 vlastní číslování. Po sloučení s Roztokami bylo ke všem žalovským číslům připočteno 1040.

Někteří žalovští patrioti mají stále ještě na svých domech dvojí číslování, což může být matoucí.

V souladu se zákonem by měla být v našem městě již dávno zavedena tzv. čísla orientační, neboť orientovat se podle čísel popisných dokáže jen skutečný znalec místních poměrů, a to ještě velmi obtížně. Tož uvidíme, zda se toho dočkáme... 

S využitím Kroniky městyse Roztok u Prahy, založené r. 1935, autor Bohumil Hosman,

Stanislav Boloňský

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.