Největším nepřítelem klasické hudby je nezájem

Rozhovor s violistou Ivanem Pazourem

Dne 13. června jsme byli účastníky naprosto výjimečného hudebního zážitku, kterým byl koncert v roztockém zámku u příležitosti znovuotevření ateliéru Zdenky Braunerové. Výběr z nejlepších skladeb hudební klasiky zde zahrál Filharmonický komorní orchestr. Jde o dvanáctičlenné hudební těleso, jehož členy jsou profesionální interpreti, většinou členové České filharmonie.

Na violu v něm hraje také roztocký Ivan Pazour (nar. 1951). Skvělý koncert byl impulzem pro naše setkání nad sklenkou vína, abych ho trochu vyzpovídal.


Současný portrét Ivana Pazoura

• Koncert byl uspořádán za přispění Nadace Život umělce, můžeš nám ji trochu přiblížit? 

Tato nadace vznikla počátkem 90. let, z podnětu obnovených uměleckých profesních organizací. Cítili jsme, že muzikanti, herci, zpěváci potřebují organizaci, která bude např. formou grantů podporovat jejich činnost, bude pomáhat začínajícím umělcům, ale i seniorům. Pro ně je určena tzv. Senior Prix, která každoročně oceňuje nejvýznamnější z nich. Interpretace klasické hudby není jednoduchá a levná záležitost a v českých zemích ji nelze provozovat jen na tržním principu. To by zdražilo vstupenky natolik, že bychom přišli o posluchače. Jsme proto vděčni, že na červnový koncert nám Středočeské muzeum poskytlo prostory historického sálu zámku gratis.

•    Co bys mi řekl o své dosavadní umělecké dráze? 

Na housle jsem se začal učit u pana učitele Červenky, za nímž jsem docházel, jako mnozí další, do vily čp. 125 v Tichém údolí. Pokračoval jsem v LŠU a posléze na konzervatoři. Tam už jsem ale přešel na violu. Profesionální přípravu jsem ukončil absolutoriem HAMU. Trochu kuriózní bylo, že jsem nemohl odsloužit roční vojnu jako hudebník v AUSu, neb jako bratr emigranta jsem kádrově nevyhovoval, ale byl jsem zařazen jako zdravotník u letectva. Po krátkém působení v orchestru Národního divadla v Praze jsem udělal konkurz do České filharmonie, kde působím od roku 1979.

•    No to je pěkná řádka let, to jsi tam tedy přežil celou řadu generálních ředitelů a šéfdirigentů!

Na generální ředitele jsme velké štěstí neměli, ale teď máme konečně velmi schopného manažera (Davida Marečka, pozn. S. B.), umí jazyky a dokáže i sehnat peníze, což je v dnešní době klíčová věc. Velmi dobře si také rozumí s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem, což je pro práci souboru velmi důležité.

•    Který šéfdirigent byl podle tebe pro Českou filharmonii ten ideální, pod kterým se ti nejlépe hrálo? Jak řídili orchestr Václav Neumann či Gerd Albrecht?

Václav Neumann, který vlastně nebyl původně dirigentem, ale violistou, měl obrovské charisma. Byl tolerantní a udělal pro českou hudbu hrozně moc - jak doma k českému publiku, tak pro propagaci české hudby v cizině. Také G. Albrecht, který vzešel v roce 1991 z volby orchestru, byl výborný. Odpor k němu pocházel z primitivního nacionalismu, značně podporovaného masmédii. Ačkoli byl Němec, měl velký cit pro českou hudbu, které se opravdu intenzivně věnoval.

Jiří Bělohlávek je opět nejvyšší kvalita a orchestr s ním dosahuje opravdu vynikajících výsledků.

•    Ty jsi byl v ČF také předsedou odborové organizace, svého času to v ČF dosti vřelo... 

Ano, to byl zcela jiný typ práce, který mě sice neobohacoval po umělecké stránce, ale přesto těch let nelituji. Byl jsem v kontaktu i s představiteli jiných profesních sdružení, což bylo zajímavé. Od roku 1999 jsem byl pětkrát v řadě zvolen prezidentem odborového Svazu orchestrálních hudebníků ČR.


Ivan Pazour jako patnáctiletý houslista na koncertu na nádvoří roztockého zámku.


Z koncertu 13. června v historickém sále Středočeského muzea

• Proč dnes nemá ČF takové renomé jako třeba berlínští či vídeňští filharmonici? Herbert von Karajan se kdysi kriticky vyjádřil, když srovnával disciplínu hráčů ČF s berlínskými filharmoniky: „Když řeknu berlínským filharmonikům, aby udělali úkrok pravou nohou vpřed, tak jako jeden tak beze slov učiní, zatímco čeští se budou ptát, proč?"

Myslíš, že ČF má menší renomé? Možná v evropském měřítku, protože ČF nikdy neměla srovnatelné materiální podmínky a podporu jako nejvýznamnější západoevropské orchestry. Nejen Berlínská, ale i třeba Vídeňská filharmonie měla a má mimořádnou politickou podporu státu i města Vídně, neboť političtí představitelé to berou jako výkladní skříň rakouské kultury. Být součástí tohoto tělesa, to je nesmírně prestižní záležitost, vídeňský filharmonik je skutečný VIP, vážený člověk se vším, co k tomu patří.

Mimochodem to známé kritické vyjádření H. von Karajana, dávané do souvislosti s ČF, bylo původně směrováno k filharmonikům vídeňským! I tam je v souboru velká vnitřní demokracie, ale i kázeň. Koncertní mistr Vídeňské filharmonie prý Karajanovi položí otázku: „Jaký je důvod předsunout nohu, Mistře?“ Myslím, že s nimi máme mnoho společného...

Pozoruji ještě jednu významnou skutečnost, a to výrazně mladší publikum v Čechách. To ukazuje, že máme svou kvalitu. V Německu či Rakousku převažují v hledišti senioři...

•    V kterém sále se ti nejlépe hraje a kde naopak rád nehraješ?

Ideální je sál, kde nejen dobře slyší posluchači, ale i muzikanti sami sebe. To není zdaleka samozřejmé. Některé, i novější sály jsou bohužel úplně špatné.

Rudolfinum je akusticky vynikající, zejména pro posluchače. Někdy se ale musíme i trochu krotit, neboť je tam zvuk příliš plný. Mimochodem velmi dobrá akustika je i na nádvoří roztockého zámku, pokud ovšem zrovna neletí letadlo..., ale i v prostředí historického sálu mají komorní věci dobrý zvuk.

Skvělá akustika je v Carnegie Hall v New Yorku, výborné jsou koncertní sály v Japonsku. ČF pobývá v Japonsku poměrně často, kdybych to měl sečíst, tak jsem v této zemi strávil možná téměř dva roky života.

• Být kmenovým hráčem v ČF, to představuje dosti „kočovný“ život, není-liž pravda?

To je fakt. Procestoval jsem skutečně celý svět, od Ameriky k Austrálii a Japonsku. Ale mám to štěstí, že členkou souboru je i moje manželka, která hraje na harfu, takže jsme s tím věčným cestováním skloubili i náš rodinný život.

•    Laik by si řekl, že si špičkový hráč potřebuje od hraní také trochu odpočinout, a ty kromě hlavního angažmá hraješ ještě ve Filharmonickém komorním orchestru, který koncertoval 13. června v Roztokách.

To je úplně jiná práce a baví mě to. Jsem zakládajícím členem tohoto tělesa - od roku 1980. V poslední době ho i organizačně řídím. Myslím si, že je to přesně takový soubor, který by mohl v Roztokách vystupovat častěji. Často se mi podaří někoho ze sólistů přesvědčit, že svůj honorář nechá v symbolické rovině. Regulérně zaplatit koncert dvanáctičlenného profesionálního souboru při kapacitě pouhých 80 míst by vstupné neúnosně zdražilo.

•    V Roztokách žiješ od narození. Jak vnímáš proměny našeho města za tu dobu?

V Roztokách byl život příjemný vždycky, ale za posledních 25 let udělalo město obrovský pokrok.

Ne všechno je samozřejmě ideální, nelíbí se mi např. architektonická zástavba Solník. Jsou tam některé příšerné stavby, a hlavně to nedává harmonický celek. Není z toho cítit úcta k tradici jako třeba v Rakousku či Bavorsku nebo i ve Španělsku. Nemám tím na mysli anglickou uniformitu, ale nelíbí se mi, že si každý stavebník může postavit absolutně cokoli, pokud to není v rozporu se zákonem.

•    Co ti v Roztokách chybí?

Uvedl bych alespoň tři věci.

1)    Koupaliště, a to nikoli na ryze komerční bázi, ale s podporou obce, jak je to běžné třeba v Rakousku.

2)    Dostatečná kapacita parkování u roztockého nádraží. Parkovací plocha by se měla zpevnit a nalajnovat, a tak nepřímo navýšit počet míst. Parkoviště pro kola je taky standard ve vyspělém světě.

3)    Dostatečné spojení mezi dolní a horní částí města. Líbilo by se mi nějaké technické zařízení typu výtahu od Staré pošty v Nádražní do Máchovy ulice, hodně by to pomohlo starým lidem a maminkám s kočárky. Možná se to zdá jako hodně odvážný nápad, ale kdyby se vypsala soutěž na technické řešení, třeba i v souvislosti s novou výstavbou v Nádražní, tak by to nemuselo být nereálné. Dlouhodobé investice jsou důležité, bez nich by neexistovala ani „serpentina".

•    Kdy opět v Roztokách uslyšíme Filharmonický komorní orchestr? 

Příští koncert máme naplánován na 6. září 2015. Budeme hrát opět známé opusy od W. A. Mozarta, J. V. Stamice, Clauda Debussyho a dalších významných autorů. Nebude to žádná „vážná“ hudba, jak bývá nesprávně označována, bude to poslechově příjemná klasická hudba. Chtěli bychom založit tradici zářijových koncertů v roztockém zámku, nejlépe na nádvoří, kde není problém s kapacitou pro posluchače. Riziko rušivých akustických vlivů tam sice je, ale to je třeba i na Smetanově Litomyšli (déšť, vítr, zvony, holubi...), přitom je to festival nejvyšší kategorie.

Největším nepřítelem klasické hudby je ale nezájem.

Děkuji ti za rozhovor a tvůj pohled „světoběžníka“ a současně patriota na naše městečko.

Stanislav Boloňský
(foto St. Boloňský)

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.