Normální oslava

Byla to moc pěkná a úplně normální oslava 17. listopadu. V podvečer se lidé scházeli na náměstí, kupovali si klobásy, pili grog a svařené víno a poslouchali muziku. Ve stanu opodál si na videu mohli ti starší připomenout policejní zásah na Národní třídě i záběry z předlistopadových perzekucí. Ti, pro něž to už je jen historie, se také mohli podívat a poučit se, aby si pak třeba ve škole nepletli rok 1989 s pražským jarem, které proběhlo o jedenadvacet let dříve. Nálada byla trochu sváteční a trochu vesele obyčejná a všude pobíhaly děti, kterým bylo úplně jedno, že se slaví státní svátek.

K večeru promluvil místní starosta. Formuloval věty příjemnou češtinou, nepřiživoval svou řeč žádnými frázemi a klišé a vůbec působil mladě a pozitivně. Brzy předal slovo dvěma řečníkům, z nichž první s jemnou ironií a humorem okomentoval všechny naše státní svátky a ten druhý, senátor, se v nedlouhém projevu vrátil k našim pocitům v době sametové revoluce. Mluvil o tehdejších nadějích i očekáváních. Naděje je prý podle něj záležitostí duchovní, zatímco očekávání spíš materiální. Ten, pro koho pád totalitního režimu znamenal naději, že bude moci žít duchovnějším životem, nemohl být zklamán, zatímco očekávání člověka, který myslel pouze na to, jaký prospěch mu ta politická změna přinese, mohla zůstat nenaplněná. Poslouchal jsem, a dokonce i tleskal, k čemuž mne mnoho projevů v poslední době nepřimělo.

Měl jsem za sebou náročné odpoledne, na tu oslavu jsem se vydal poté, co jsem zhlédl v televizi kousek čehosi, co ze všeho nejvíc připomínalo sci-fi. Mezi evidentně mimozemskými bytostmi řečnil na pódiu před plakátem se svým vlastním portrétem prezident a v atmosféře plné napětí byla jeho slova mnohdy tupá i ostrá zároveň. O žádnou oslavu sametové revoluce, svobody a demokracie tam nikomu nešlo, spíše naopak - o demonstraci arogance a nesnášenlivosti, o další díl starého seriálu, který devastuje vkus a hodnoty. Okamžitě se mi vybavila věta, kterou pravidelně slýchám, když navštívíme příbuzné na venkově: „Co to tam v té Praze děláte?“

To tady v Roztokách u Prahy, kam jsem byl pozván, abych na náměstí zazpíval pár písniček, jsem si připadal jako v jiné zemi. Když mě vyzvali, abych šel na pódium, bylo mi jasné, že všechno podstatné k dnešnímu svátku už bylo řečeno a já můžu jen hrát a zpívat o obyčejných věcech. Nikdo tu nemusel nikomu vysvětlovat, proč se slaví 17. listopad nebo k čemu je dobrá demokracie, ten „nejlepší ze všech špatných systémů“. Nikdo tu ani nemusel připomínat, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Nebylo třeba o tom mluvit. Lidem, kteří sem přišli, to bylo nějak přirozeně jasné. Dali si něco teplého, aby se trochu zahřáli, poslechli si projevy a písničky a šli domů zírat na zprávy. Mnozí z nich pak možná před obrazovkou kroutili hlavami a říkali: „Co vy to tam v té Praze děláte?“ 

Jan Burian
(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.