Opustil nás Stanislav Čáslavka

Během letošního léta odešlo na věčnost několik spoluobčanů, kteří se zapsali do veřejného povědomí. Rád bych připomněl osobnost pana Stanislava Čáslavky, který zemřel ve věku nedožitých 95 let.

Před rokem ho předešla na věčnost jeho manželka a od té doby se jeho zdravotní stav stále zhoršoval a jeho vůle k životu slábla. Zemřel doma, obklopen svými nejbližšími.

Jeho život nebyl vůbec jednoduchý a zrcadlilo se v něm celé "krvavé" 20. století. Narodil se v Praze 21. října 1921. Po absolvování měšťanské školy se vyučil soustružníkem kovů. V lednu 1943 byl totálně nasazen na práci do továrny DIWAG v Berlíně, odkud se pokusil několikrát utéci. Poprvé za to zaplatil internací ve "výchovném táboře", posléze byl ve vazbě v Bartolomějské a v Ruzyni a nakonec vězněn v šatlavě v Saské Kamenici. Vzpomínku na tuto svou životní epizodu, která významně formovala jeho pohled na svět, barvitě popsal v městské kronice.

V květnu roku 1945 se v Praze seznámil se svou budoucí manželkou - Ukrajinkou, jež přežila několikaletý pobyt v koncentračním táboře Osvětim, do Čech se dostala s tzv. transportem smrti, který také projížděl Roztoky. Po skončení války pracoval jako poštovní úředník a posléze zaměstnanec Státního statistického úřadu. Po odchodu do penze pracoval v Technických službách (opravil např. schody v Kostelní uličce) a později též prováděl ve Středočeském muzeu a na Levém Hradci, byl totiž zapálený vlastenec v tom správném slova smyslu. V atmosféře poválečné euforie se stal členem KSČ, z níž byl jako "pomýlený" vyškrtnut pro nesouhlas s okupací republiky vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Pan Stanislav Čáslavka vstoupil do obecného povědomí jednak jako předseda Rady starších roztocké náboženské obce Církve československé husitské, i jako přesvědčený sokol a masarykovec a v neposlední řadě jako kronikář našeho města. V Radě starších zasedal v devadesátých letech a byl jejím nepřehlédnutelným členem; kromě toho také psal kroniku náboženské obce.

V Roztokách žil 45 let a dobře znal místní reálie. Městskou kroniku převzal krátce po listopadu 1989 a kromě živých a barvitých popisů konkrétních událostí se také věnoval širokým, možno říci filozofickým úvahám, k nimž ho tyto události inspirovaly. Jeho pohled dokázal být, a to i v době revolučního nadšení roku 1990, značně kritický, což je s odstupem času velmi cenné zejména pro budoucí badatele. Jako břitký glosátor se dokázal na věci a lidi dívat bez růžových brýlí, padni, komu padni. Této jeho vlastnosti jsem si velmi cenil, i když i na mně třeba v zápise kroniky nenechal „nit suchou", a myslím, že i on zas oceňoval to, že jsem to "vydýchal". Tato jeho přímočarost nebyla všemi lidmi přijímána jednoznačně pozitivně, což je z lidského hlediska pochopitelné. Ale jeho zdůrazňování pravdy (ve smyslu Husově a Masarykově), coby stěžejního příkazu mravního, bylo neochvějné a nedalo se zviklat či zmírnit žádnou výmluvou či námitkou.

Tak budu na pana Čáslavku také vždy vzpomínat.

Stanislav Boloňský

Stanislav Čáslavka (1921-2016) vzpomíná na dobu totálního nasazení v Říši

13. ledna 1943 jsem se ocitl na Wilsonově nádraží. Ta veliká hala pod skleněnou secesní kupolí byla plná odvedenců jako já. Nálada byla stísněná, hovořilo se přitlumeně. Přeci jen jsme nevěděli, do čeho jdem. Cíl našeho vlaku byl Berlín-Brunšveik (Braunschweig). Když jsme byli vyzváni, abychom nastoupili do vlaku na první koleji, na otci, který mě doprovázel, jsem viděl, že se mu podezřele zaleskly oči. Ve mně se spíše probouzel dobrodruh, zvědavý na věci příští.

Nedobrovolně dobrovolníkem

Druhý den jsme byli uvedeni do továrny DIWAG a byla nám přidělena práce. Já a několik mých spoluobyvatelů světnice č. 24 jsme se dostali na nepříliš příjemné pracoviště. Byla to rozlehlá místnost, kam byly sváženy odlitky leteckých motorů. Naší prací bylo je čistit prudkým proudem písku. Pracovali jsme tu s partou Srbů. Jiní chlapci byli přiděleni jako pomocníci do slévárenských part, jiní do zámečnických dílen. Naštěstí jsme byli asi po měsíci převedeni na jiné práce. Já sám jsem za dobu nasazení vystřídal čtyři pracoviště. Druhým bylo místo u pecí, kde se vypalovala jádra. Bylo tu sice nepříjemné horko, ale mělo to svůj klad. Mohli jsme si tu vařit k obědu brambory, které jsme dostali jako pozdrav z domova. Potom jsem byl zařazen na práci soustružníka a nakonec jako pomocník továrního údržbáře. Práce pomocníků slévačů, kterou dělali kamarádi, nepatřila k lehké práci. Přicházeli večer unaveni a nejdříve se natáhli na postele a až poté se věnovali večeři. Nikdy si však nestěžovali na nějaké špatné chování svých německých parťáků a spolupracovníků. Vůbec - postoj německých zaměstnanců továrny nebyl vůči nám nepřátelský. Někteří, zejména mladší, nás však brali s odstupem, protože byli přesvědčeni, že jsme dobrovolníci (to jsme konečně měli i v papírech - "freiwillig"). Po našem nástupu totiž museli mladší dělníci narukovat na frontu.

Chudý jídelníček gastarbeitera

Pracovali jsme za kapesné 30 říšských marek, t. j. 300 korun protektorátních. Večer jsme dostávali večeři a v neděli i oběd. Kapesné stačilo tak na vstupenku do kina, pivo, pastu na zuby, mýdlo, poštovné atd. Vzpomínám, jak v blízkosti Alexanderplatzu jsme našli automat, kde byly levně k dostání bez lístků vařené brambory.

Porce, asi pět teplých, nevelkých neloupaných brambor - slupli jsme je i s těmi slupkami. Naštěstí chodily z domova pravidelně balíčky. Kromě čistého prádla obsahovaly bochník chleba, buchty, bábovku, závin či vánočku, kus uvařeného nebo pečeného masa, tyč salámu, o velikonocích vajíčka, o vánocích krabici vánočního pečiva. Dnes po letech si kladu otázku, jak to naši rodičové, zvláště maminky dělaly - každé sousto bylo totiž doma na lístky.

Nás bomby minou!

Po předchozích zkušenostech nás letecký poplach nevyváděl z míry. Přistrojeni s kufrem či batohem na dosah jsme se povalovali v barácích na postelích, podřimovali nebo vedli nemastné neslané řeči. Pak přišla rána. Věci na stole a ze skříní spadly, světnice se zatřásla. Kdo nezažil, neuvěří. V tu ránu jsme byli v krytu i se zavazadly. Ani jsme nevěděli, jak jsme se tam dostali. Když jsme se uklidnili, a ačkoli bylo po večeři, dali jsme se do jídla -z toho, co došlo z domova. Když jsme z krytu vyšli, naše baráky jsme neviděli, jen na jejich betonových podezdívkách políčka plamínků, vysokých jak tráva, modré barvy.

První, co nás napadlo, bylo, že pojedeme domů. Čtrnáct dní jsme s tímto přáním spali po dílnách a šatnách. Domů nás nepustili. Špandava byla zničena, továrna však zůstala netknuta.

Nechtěný přítel člověka

Bylo to v létě, bylo hezké, teplé počasí, byly štěnice. Padaly na nás ze stropu jak parašutisté. Někteří chlapci spali venku před baráky. Dostali jsme kbelíky jakési červené vody. Rozebrali jsme postele a venku jsme je tou vodou omývali. O rok později jsem se opět s těmito společníky člověka setkal, když jsem byl po zatčení v Bartomějské ulici "na čtyřce". A tam na palandě, která byla z fošen, snad stoletých, černých stářím, bylo ve štěrbinách plno vajíček štěnic. Policisté nám půjčili dvě letovací lampy a my jsme štěrbiny vypalovali. Další zkušenost s příživníky člověka jsme nabyli před odjezdem do Berlína v ruzyňské věznici. Tentokrát to byly blechy. Byli jsme pokousáni tak, že svlečení jsme vypadali, jako bychom měli červené plavky.

Svoboda láká

Po třech měsících jsme byli odvezeni do ruzyňské věznice. Každý den jsme jezdili tramvají na nádraží v Holešovicích skládat uhlí. Spolucestující nám říkali "Benešovy děti". Pak si nás převzala stráž berlínského pracovního úřadu. Cestou do Berlína v Drážďanech k nám přistoupil jeden mladík z ročníku 24 ze zdejšího kárného tábora. Byl bledý, špinavý, šaty pomačkané. Ten nám říkal: "Kluci, neutíkejte, nestojí to za to, budili nás psi a pracovali jsme v tom, v čem nás chytli."

Po návratu na svá pracoviště jsme přesto znovu uvažovali o útěku. Svoboda lákala. Rozhodl jsem se s kamarádem Emanem Topolem z Dejvic, že v prosinci (1944) utečeme, abychom byli na Vánoce doma. Já však měl nehodu, když mi na nohu spadla železná tyč. Palec otekl, noha bolela, byl jsem uznán práce neschopným. Eman utekl i přes mé domluvy, aby s útěkem počkal, až se uzdravím.

Po Novém roce přišel z Prahy od matky dopis, co je s Emanem, protože domů nedorazil. Čtrnáct dní po revoluci ho našla maminka v karlovarské nemocnici. Poznával jen babičku. Byl na cestě chycen a umístěn v kárném táboře. Odtud se prý znovu pokusil o útěk. Byl bit a ubit.

Po třech měsících pobytu v pracovním táboře továrny DIWAG, jsem ještě se dvěma nuceně nasazenými z Moravy opustil tábor - tentokrát navždy. Psal se začátek února roku 1945. Chytili nás na nádraží v Saské Kamenici, kde měl vlak z Berlína konečnou...

Poslední útěk

Byli jsme hladoví. Bloudili jsme po polích, sbírali cukrovou řepu, kterou jsme krájeli na plátky a opékali na kamínkách, které stály uprostřed světnice. A tak jsme my tři, já a dva Moravané, večer utekli směrem k hranici. Celou noc jsme šli pěšky, ráno jsme se uchýlili na kraj lesíka. Šli jsme přes městečko a jeho obyvatelé si nás všimli. Po chvíli odpočívání se u nás objevili dva policisté s partou kluků. Odvedli nás, tentokrát na gestapo. Byli jsme umístěni v betonovém, slabě osvětleném sklepě. Nebylo mi na dušičce nejlíp, byli jsme potřetí chyceni za stejný přestupek, to nemuselo dopadnout dobře. Přišla mladá tlumočnice a vytýkala nám náš útěk s tím, že jsme zklamali důvěru v nás kladenou. My jsme se bránili tím, že máme strach z náletů. Dopadlo to dobře, vrátili nás do tábora. Po týdnu jsme byli odvedeni na nádraží, kde jsme měli pracovat. Muž v německé železničářské uniformě jen mávl rukou. Češi? Ti tu dlouho nebudou, utečou. Abychom jeho mínění nezklamali, všechno české osazenstvo tábora po obědě odešlo na nádraží, kde stál český nákladní vlak, vypravený do protektorátu. Každý jsme dali nějaké spropitné a dohodli se s osádkou, že nás převeze přes hranice. Vlak se rozjel, my přikrčeni u stěn otevřených vagonů jsme ani nedýchali. Vlak zastavil ve stanici Lužná-Lišany, byli jsme doma. Bylo čtrnáct dní před povstáním.

Úryvky ze vzpomínek St. Čáslavky vybral a redakčně upravil Stanislav Boloňský

Pramen: Kronika města Roztoky, kniha 5, Státní okresní archiv Praha-západ, str. 352-368

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.