Pokoj duši Ladislava Kantora

Když jsem slyšel 25. července 2015 zprávu, že zemřel Ladislav Kantor, přepnul můj mozek na „autopilota" a v duchu jsem poděkoval za to, že jsem ho mohl poznat, a poprosil za pokoj jeho duše, která si za života asi mnoho klidu neužila.

Nejsem dost kompetentní na to, abych konkuroval povolanějším, kteří se vyjadřovali k Láďově práci umělecké, a tím méně, abych hodnotil jeho vliv politický v rámci naší republiky. Cítím ale povinnost připomenout sobě i váženým spoluobčanům jeho památku, a to jako spoluobčana a snad i přítele.

Předně Ladislav vstoupil do obecní politiky v době, kdy již nebyl plně vázán „velkou politikou", ale nicméně byl i nadále významným mužem polistopadového vývoje. Je třeba ovšem podotknout, že osud jeho domovského města mu ležel na srdci i v době, kdy byl kancléřem prezidenta V. Havla, tenkrát se významně podílel na účasti pana prezidenta na Svatovojtěšské pouti na Levém Hradci a také mu stále ležel na srdci osud Žalova a zejména právě Levého Hradce (tento cíl sledoval ostatně až do konce života). Cítil povinnost překonat podceňování této národní kulturní památky i zájmů občanů Žalova, z nichž někteří tehdy považovali své postavení vůči Roztockým za nerovnoprávné.

Do porevolučního zastupitelstva se tak dostal člověk, který podobně jako první svobodně zvolený starosta V. Sedláček byl znalý politiky, agendy, byrokracie a způsobů, jak demokraticky, ale důrazně uplatňovat požadavky voličů. Je nutné přiznat, že to činil velmi důsledně a s velkým nasazením. Dodnes nechápu, jak se při své temperamentní a spíše bohémské povaze dokázal ukáznit a velmi pečlivě se podřizovat úředním postupům a „protokolu". Byl bezpochyby jedním z mála (velmi mála) mocných mužů té doby, který neváhal pro zájmy města aktivizovat poslance parlamentu a vlivné kompetentní lidi státního aparátu. Čas neúprosně letí a mohli bychom zapomenout na to, jak v roce 1995 Roztoky málem přišly o dotaci na plynofikaci města. Tehdy díky nedostatečnému politickému zázemí Roztok a navíc nejasným způsobem nebylo město zařazeno na místo v pořadí, které mu náleželo a které mu dokonce bylo přislíbeno. Tehdy Ladislav zburcoval nutno říci legitimním a zákonným způsobem všechny známé a po řadě jednání, a to včetně návštěv parlamentu, bylo dosaženo nápravy a Roztoky dotaci dostaly. Nebyla to ovšem jediná iniciativa korunovaná úspěchem a jediná dotace, na kterou se nám podařilo dosáhnout. V této souvislosti je nutné připomenout i okolnost, že ne vždy byl překážkou prosazení pro město výhodné cesty jasně viditelný vnější nepřítel nebo překážka. Mnohokrát bylo potřeba přesvědčit o správnosti projektů a názorů ostatní členy zastupitelstva, kteří měli odlišný názor nebo filozofii (například názor, že by se město nemělo zadlužovat a přijímat dotace...). I zde se projevovala usilovnost, odvaha a v některých případech překvapivá pragmatičnost, se kterou se L. K. seznámil s odbornou podstatou problému a po tom, co si utvořil názor, obratně usiloval o jeho prosazení. V těch dobách, kdy byl Láďa zdráv, jsem si vždy říkal, že je dobré být na stejné straně jako on, a nezáviděl jsem jeho odpůrcům. Musím se přiznat, že ne vždy jsme se v názorech na konkrétní kauzy sešli a vyslechl jsem si někdy ostrou kritiku. Některá pojmenování, která padla na mou hlavu, bych nedovolil vyslovit mladším žákům. Ale tak to v životě chodí (tedy pokud se pokoušíme o demokracii) a musím s úctou uznat, že když se názorové bouřky přehnaly, byli jsme schopni dále spolupracovat i zůstat přáteli. Hodně práce udělal Láďa na rehabilitaci a zviditelnění Levého Hradce. Bohužel tam se mu kvůli častému střídání ministrů i byrokratickým překážkám nepodařilo dovést dílo až do vítězného konce. Doufejme, že jeho záměr uskuteční jeho nástupci a ochrana národní kulturní památky nebude nadále chápána jako zákaz všeho a poskytnutí ničeho.

Ladislav byl velkou osobností s ostře vyhraněným pohledem na realitu světa i na hodnoty, které chtěl následovat. Proto měl hodně zarputilých nepřátel, kritiků, ale i věrných přátel. Řadu let ho deptaly a oslabovaly závažné choroby, které nakonec jeho tělo udolaly. Myslím ale, že množství lidí, kteří se s ním přišli rozloučit, i reakce jeho přátel a bližních dokazují, že neudolaly jeho ducha. Jeho zájem o sousedské a spolkové vztahy byl skutečné hluboký. Domnívám se, že byl odrazem jeho touhy po klidu a přátelství. Doufejme, že někde zasedl k jednomu stolu s přáteli, kteří ho předešli, třeba s O. Petřinou nebo s P. Skoumalem. Tam už je netrápí ani lidská zloba, ani neduhy těla.

Martin Štifter

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Vzpomínka na Láďu | Jan Jakob
Aurage | Antonín Matzner
Odcházení | Jaroslav Huk
Slovo starosty | Jan Jakob
Odraz po prázdninách | Jaroslav Drda

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.