Před Vánoci dlouhé noci...

Po celé generace byl adventní čas neoddělitelnou součástí života, spojenou s řadou více či méně závazných úkonů.

Rorátní svíce, tzv. sloupek, Cechy, 2. polovina 19. století, ze sbírek Středočeského muzea-

Výraz advent je odvozen z latinského adventus - příchod, v křesťanském smyslu doba očekávání dvojího příchodu - narození Syna Božího a zároveň i očekávání Kristova druhého příchodu. Věřící si o adventu připomínají dobu duchovní temnoty, která panovala před příchodem Ježíše Krista, radují se z projevené lásky Boží v podobě Syna člověka a zároveň se v myšlenkách připravují na poslední soud a příchod království Božího na konci věků. Advent je proto obdobím radostného očekávání, ale také dobou pokání a rozjímání. Jedná se o dobu čtyř týdnů před Vánocemi, začínající první adventní nedělí, jež může připadnout mezi 27. listopad a 3. prosinec, a končící na Štědrý den s východem první hvězdy. První adventní nedělí také začíná církevní rok.

V současnosti je širokou veřejností advent chápán a prožíván méně duchovně, než tomu bývalo dříve, ale takový je prostě vývoj. Na náměstích se konají hlučné předvánoční trhy, svařené víno teče proudem, odevšad znějí koledy - dříve něco nemyslitelného. Advent býval dobou ztišení, bez bujarých zábav, a alespoň částečně dobou postní, neboť se teprve očekávalo narození Božího syna. Půst byl chápán jako oběť Bohu a zároveň poděkování za nejcennější dar, který dal lidstvu v podobě svého Syna, proto se 24. prosinec označuje Štědrým dnem. Současná římská liturgie nařizuje vigilii (bohoslužbu v předvečer svátku) před Božím hodem a určitá omezení v jídle ve středu a v pátek.

Běžný den o adventu se nijak významně nelišil od jiných, protože bylo nutné zajistit chod domácnosti a hospodářství či profesní povinnosti, avšak na rozdíl od jiných částí roku začínal roráty - ranní mariánskou bohoslužbou, jejíž název se odvozoval od vstupního zpěvu Rorate caeli desuper... (rosu dejte nebesa shůry). Protože na mši se chodilo ještě za ranní tmy, sloužily jako zdroj světla v kostele rorátní svíce, které se vyráběly z „nekonečné" tenké svíčky do podoby modlitební knížky, prstence či sloupku a jsou půvabnou upomínkou na dříve rozšířenou adventní tradici, uchovávanou dnes již jen v muzejních sbírkách.

Adventní zvyky

S adventem se pojila řada kodifikovaných (církevně uznaných) svátků, ale také řada zvyků, které neměly své pevné kalendářní místo. Některé z nich jsou dobře známé a dodržují se - byť v modifikované podobě - doposud, jiné jsou už prakticky zapomenuté. Mnohé motivy pocházely ještě z předkřesťanských dob a vyjadřovaly víru v sílu přírody, kosmu, země a v magické působení těchto sil v čase před přelomem roku, kterým se rozumí zimní slunovrat. Formálně se některé mýty spojily se jmény kalendářních křesťanských světců, např. Barbora, Ambrož, Lucie, avšak přitom nevycházely z křesťanských legend svých jmenovců. Tyto postavy vystupovaly jako masky, obcházející obce a stavení v závazném oděvu i chování.

Předělem mezi podzimním obdobím, spojeným s hodováním, s posvíceními a zábavami vůbec, a mezi adventem byl 25. listopadu svátek sv. Kateřiny, kdy se zpravidla konaly poslední taneční zábavy. Společenský život však neustal úplně, j en se přesunul, alespoň na venkově, více do soukromí. Lidé se scházeli na večerní posezení, popovídání, obvykle spojené s lehkou ruční prací (paličkování krajek, pletení apod.). Obecně se těmto setkáním říkalo přástky (podle původně vykonávané práce, předení) a místně se udržely ještě v 1. polovině 20. století. O přástkách bývalo obvyklé, že do domů chodily obchůzkové masky, zpovídaly a káraly přítomné a navozovaly tajemnou atmosféru spojenou s končícím rokem. Hlouběji v minulosti bývala v rámci těchto zábav pořádána slavnost dlouhé noci (včetně volby její královny), která neměla původně s oslavou ženské píle vyjádřené předením příze mnoho společného, při zjednodušení totiž obsahovala motivy ženské svrchovanosti, lásky, a dokonce erotiky. Postupně však tato oslava zapadla do zpřísněné atmosféry adventu a v podstatě jen názvem odráží obsah spojený s přelomem roku, slunovratem, a významem nejdelší noci v roce.

Adventní svátky

Svátek sv. Ondřeje (30. listopadu) je skutečně prvním adventním svátkem. Ačkoli se pojí s významným světcem (bratr sv. Petra, apoštol), ve zvykoslovné tradici se s jeho odkazem příliš nepojil. Spíše vycházel z předkřesťanských kultů, kdy se rituály odvíjely od přírodních jevů (zamrzající voda, opadané stromy). S tímto dnem byly spojené věštecké praktiky směřované k výběru životního partnera, k otázkám zdraví, života a smrti.

Čtvrtého prosince je svátek sv. Barbory, který zůstal v povědomí moderního člověka spojen alespoň se zvykem přinášet si domů „barborku", třešňovou větvičku, která zpravidla do Vánoc rozkvete jako předzvěst svatby v domě. Daleko slavnější však byly obchůzky barborek, bíle zahalených žen, které vcházely tiše do domu s metličkami na nezbedy a košíkem s drobnostmi pro způsobné děti. Někde se jejich obchůzky pojily s dějovými výstupy z legendy o Barboře a její mučednické smrti, nejčastější však byly mumlavé promluvy „mulisi, mulisi", což byla ve skutečnosti zkomolenina výzvy „modli se".

Svátek sv. Mikuláše (6. prosince) patří k těm významným, které se slaví jako vigilie, tedy v předvečer. Hlavní téma svátku má oporu ve skutečném světci z dob raného křesťanství, jenž se proslavil řadou ušlechtilých skutků a byl jedním z prvních biskupů církve. Proto i postava Mikuláše dostala podobu dobrodějného starce, jehož doprovázejí bytosti v duchu kajícné atmosféry adventu, anděl symbolizující dobro a čert, zosobnění zla. Snad pro tento srozumitelný obsah se mikulášské obchůzky staly tak oblíbenými a zachovaly se i do dnešních dnů.

Zcela zapomenutý je naopak zvyk pojící se se svátkem sv. Ambrože (7. prosince), kdy obcí obcházela osamocená mužská postava, oděná v delší bílé košili, s bílou rouškou na obličeji, na hlavě vysokou černou jehlanovitou čepici, v ruce bílou metlu, kterou vyplácela děti a zároveň jim rozhazovala drobné sladkosti. Další osamocenou - a zapomenutou - postavou adventních obchůzkových tradic byla perchta, jež pro svoje výstupy neměla stanovené pevné datum, někde do konce chodila až na Štědrý večer. Její ustrojení se místně lišilo, od postavy v kožichu se zvířecí hlavou přes figuru celou zahalenou do bílé plachty včetně obludně velké hlavy až po obličejovou masku z červené papírové krabice, s vyplazeným jazykem a výraznými zuby. Hrůzostrašné vzezření a chování dolaďoval řeznický nůž, koudel a putýnka v ruce: dopadenému hříšníkovi měla perchta rozpárat břicho, krev chytit do nádoby a břicho pak vycpat koudelí. Mělo se tak dít dětem, které se řádně nepostily. 

Svátek sv. Lucie (13. prosince), jejíž jméno je odvozeno od latinského slova lux - světlo, má velmi staré kořeny. Před změnou kalendářních propočtů na sklonku 16. století totiž vycházel tento svátek do doby slunovratu, tedy do doby, kdy se opět prodlužuje den a vrací se světlo. (Do té doby používala Evropa juliánský kalendář, zavedený již císařem Gaiem Juliem Caesarem, ve kterém se však v průběhu staletí nashromáždily časové chyby, takže se od reálné astronomické skutečnosti odchyloval a bylo nutné jej upravit. Změnu vyhlásil papež Řehoř XIII. v roce 1582, neboť číselně vyjádřené datum se rozcházelo se skutečnými body oběhu Slunce, se slunovraty, o 10 dní. Úprava spočívala ve vynechání deseti dní v kalendáři tak, že po 15. říjnu 1582 následoval 26. říjen. To mělo dopad na data svátků, tedy i svátků prosincových, a proto některé naše archaické tradice a zvyky vycházející v jádru již z předkřesťanských období se zdají být nelogické či ne zcela pochopitelné.) O svátku sv. Lucie obcházely skupiny ženských postav v bílých hábitech, s maskami opatřenými dlouhými zobany, v rukou peruť z husího křídla, kterou obrazně vymetaly špínu za celý rok a symbolizovaly obecnou očistu před nástupem nového ročního období.

Pohlednice s mikulášským trhem na Malé Straně, 20. léta 20. století, ze sbírek Středočeského muzea

Adventní věnec

Dnes se stal nejvýraznějším atributem předvánočního období adventní věnec se čtyřmi svíčkami, jež symbolizují čtyři adventní neděle. Původně se zapalovaly o adventních nedělích jen svíce jako symbol brzkého příchodu božského dítěte; vlastní věnec je mladého data, objevil se až na počátku 19. století v severním Německu, odkud se postupně rozšířil. Mimo německy mluvící oblasti se dostal až v meziválečném období, zato však nabyl velké obliby napříč Evropou. Podobné je to i s dalším typickým znakem současného adventu, adventním kalendářem pro děti. Ten se zrodil teprve na začátku 20. století v Mnichově (1908) nejprve jen jako hravě obrázkový vystřihovací kalendář a až v 70. letech se přeměnil v půvabné odpočítávadlo času zbývajícího do Vánoc, naplněné drobnými sladkostmi. 

Ivana Kubečková
Středočeské muzeum

(mezititulky red.)

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Vánoční pozdrav | Jarmila Kučerová
Bohoslužby o Vánocích 2015 | Římskokatolická farnost
Historické vánoční ozdoby | Marcela Uhlíková

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.