Přes překážky

Pamětníci mi vytknou, že tehdy se ze slovenštiny ještě nepřekládalo, že ta deska nesla název Cez překážky, že vyšla Elánu v roce 1983 a prodalo se jí na uzavřeném československém trhu snad 400 000 kopií a že se to dá poslouchat i dneska. Nebudu jim vůbec oponovat. Na ten název jsem si vzpomněl kvůli těm překážkám. O ně a o jejich překonávání totiž jde.

Navedl mě na to vlastně v debatě ve škole Václav Klaus mladší a dokonale se trefil do věci, která mě štve už hodně let a míra toho vzteku se stále stupňuje.

Koncepce českého školství si vetkla do vývěsního štítu heslo "Každý žák má právo zažít úspěch". Ale co je úspěch? Bavilo by vás vítězství, kdyby se soupeř bez boje vzdal? Měli byste radost z vítězství nad soupeřem o dvě třídy slabším? Zažili byste uspokojení, kdybyste nějaký test nebo zkoušku neudělali, ale stejně jste prošli? Já ne.

V paměti zůstávají přece jiné úspěchy. Postup fotbalového týmu gólem v poslední minutě prodloužení. Triumf advokáta, který brilantní závěrečnou řečí vyseká neprávem obviněného z basy. Nádherný pocit lékaře, jemuž se náročnou operací podaří vrátit pacienta mezi živé. Ale hřeje vlastně každé vítězství, třeba mnohem obyčejnější, po němž máte pocit, že jste si hrábli až na dno svých sil a tu překážku, která se zdála být nezdolatelně vysoko, jste přelezli.

V českých školách to chodí jinak a ještě jinak chodit bude. Snad každý druhý žák má papír na nějakou sofistikovaně pojmenovanou diagnózu, pro kterou má lidová řeč obvykle výstižné jadrné pojmenování, a má na to úlevy. Když příliš mnoho maturantů propadne z matematiky, nasadí se lehčí testy. Na některou vysokou školu se dostanete bez přijímaček a s maturitním průměrem 2,5. A prolezete ji s titulem před jménem. Je to ještě úspěch?

Tenhle národ má švejkování v krvi od dob, kdy Jaroslav Hašek ještě dávno nebyl na světě, snad už od Bílé hory, a minulý režim dovedl tento svérázný kumšt k dokonalosti. Pár let to vypadalo, že normálně fungující trh odsune neblahou českou vlastnost kamsi do historie, ale ona se vrací. S kulatým razítkem posudkového lékaře, s dobrozdáním jakéhosi experta, a co hůř - s posvěcením ministerstva, které má řídit výchovu příštích správců země.

Věřím, že v mnoha rodinách (jejichž vliv již zmíněné ministerstvo s bruselskou záštitou tlakem na státní zaopatření skoro od kolébky krok za krokem osekává) jsou pořád děti vychovávány tak, aby se naučily férově vyhrávat i prohrávat a aby prožívaly nefalšovanou radost, když to, co se jim zdálo nepřekonatelné, dokázaly.

Jen začínám mít obavu, jestli všechny ty „úspěšné" utáhnou. A přál bych roztockým žákům, aby jim ve škole neuklízeli překážky z cesty, ale naučili je, jak se přes ně dostat.

Jarda Huk

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.