Prof. ThDr. Zdeněk Kučera

Zpráva ze stránek rakouského velvyslanectví v Praze:

Prof. ThDr. Zdeněk Kučera obdržel dne 25. září Rakouský čestný kříž za vědu a umění 1. třídy. Jako filozof, teolog a dlouholetý děkan Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze rozhodujícím způsobem spoluvytvářel vývoj Církve československé husitské. Přednášel na mnohých renomovaných univerzitách a zasloužil se především o prohloubení spolupráce mezi Karlovou univerzitou a Univerzitou Vídeň.

Vyznamenání předal profesoru Kučerovi na rakouském velvyslanectví v Praze velvyslanec Dr. Ferdinand Trauttmansdorf (viz foto). Čestný kříž za vědu a umění je vysoké rakouské vyznamenání, udělované za zásluhy v oblasti vědy a kultury, které navazuje na Vyznamenání za vědu a umění, jež založil císař František Josef I. roku 1887. Z Čechů je nosili například Antonín Dvořák, Josef Václav Myslbek, Václav Brožík či Jaroslav Vrchlický.

Udělení tohoto významného ocenění bylo důvodem, proč jsme pana profesora požádali o rozhovor pro Odraz.

• Pane profesore, není úplně běžné, že český teolog získá rakouské státní vyznamenání. Můžete nám přiblížit svou cestu k tomuto ocenění?

Česko-rakouská spolupráce na poli vědeckém a kulturním má pochopitelně kořeny ještě ve starém Rakousku-Uhersku. A již tehdy bylo obvyklé oceňovat vynikající osobnosti na obou stranách. František Josef I. proto založil v roce 1887 Vyznamenání za vědu a umění (Ehrenzeichen für Kunst und Wissenschaft). Toto vyznamenání bylo obnoveno v roce 1953. Počet vyznamenaných je přesně omezen. Z Čechů byl jím oceněn například Václav Havel. Na toto vyznamenání navazuje Čestný kříž za vědu a umění (Ehrenkreuz für Kunst und Wissenschaft); z českých současníků je nositelem I. třídy emeritní prezident Akademie věd ČR profesor Václav Zahradník a ředitel Matematického ústavu UK profesor Ivan Netuka.

Co se týká mých kontaktů s rakouským děním, to se - kromě osobních vazeb - odvíjí od roku 1981, kdy jsem se na kongresu ve Vídni setkal s rektorem Vídeňské univerzity Richardem Plaschkou, což byl původem moravský Němec, však nás také přivítal: „Tak vás vítam!“ Z tohoto setkání se vyvinulo osobní přátelství, na které pak po roce 1989 navázaly i oficiální styky. Hodně tomu napomohla tehdejší kulturní atašé při rakouském velvyslanectví paní Christine Dollinger.

Podařilo se nám uskutečnit řadu sympozií, jako například Církev a společnost, Idea českého státu pod záštitou knížete Schwarzenberga, nebo Requiem za Rakousko-Uhersko. Součástí spolupráce byly i výměnné pobyty, například celý semestr k nám dojížděli kolegové z Vídně přednášet judaistiku, mně se naopak poštěstilo získat tříměsíční stipendium na Vídeňské univerzitě. Mimořádně úspěšné bylo první sympozium o Janu Husovi ve Vídni. Při jiné příležitosti jsem pod patronací společnosti Pro Oriente na ruském velvyslanectví pronesl přednášku o ekumenicky významném metropolitovi Nikodimovi. Tam jsem - pro zajímavost -seděl u téhož stolu, u něhož kdysi jednali Chruščov s Kennedym.

Zmínil jste se i osobním vztahu k Vídni. Mohl byste to prosím upřesnit?

To má také dávné vazby. Víte, já jsem se narodil v třicátém roce v Bratislavě, to bylo tehdy multikulturní město, mluvilo se tam běžně slovensky, česky, německy i maďarsky; do Vídně se dalo jet tramvají. Právě tak k nám dojížděla mladá dívka, která mne a mého bratra učila němčině. Bydleli jsme v činžovním domě, jehož detaily mi utkvěly v paměti. A když jsem po létech přebýval na zmíněném stipendiu ve Vídni v domě, kde mimochodem působil Johannes Brahms, uvědomil jsem si úžasnou podobnost té bratislavské a vídeňské architektury. Ty vazby prostě existují a přetrvávají. Navíc byly vždy posilovány osobními vztahy k lidem, jako byl zmíněný rektor Richard Plaschka, kardinál Franz König, jeho nástupce Hermann Grör, profesor Josef Weismayer a jiní. Na pobyt ve Vídni vzpomínám velmi rád.

Zeptám se Vás i na Váš názor na aktuální téma církevních restitucí...

To je nešťastná záležitost. Byl jsem u dvou pokusů dojednat vyrovnání mezi státem a církvemi. První pokus vycházel z výčtového modelu, kdy by se přesně vymezilo, co se bude vracet, jakou to má hodnotu a co se s tím bude dít dál. Bylo by to pracné, ale nejspravedlivější. Bohužel to neprošlo. Druhý pokus se uskutečnil za ministra Dostála, kdy jsem byl vládou jmenován do příslušné komise. Tehdy se pracovalo s modelem, že se bude s každou církví jednat zvlášť a peníze pro církve že se vloží do Náboženské matice (tak to udělal už Josef II.!). Ale ani to se nedotáhlo do konce.

Řešení, které se nakonec zvolilo, má některé problematické body; nutno podotknout, že na rozdíl od předchozích se na něm dohodly církve.

Blíží se Vánoce, to je jistě příležitost k hledání naděje na lepší příští...

Ano, doba je složitá, mimo jiné i ve vědeckém a uměleckém světě. Po naší sametové revoluci byla velká a čerstvá touha po setkávání a poznávání. K nám na Karlovu univerzitu jezdili významní lidé politického a vědeckého světa, např. kancléř Helmut Kohl nebo filozof Karl Popper. Na naší fakultě bývala co dva tři měsíce zahraniční přednáška a diskuse. Fungovalo Mezinárodní centrum pro náboženský a kulturní dialog. Docházelo ke společným seminářům s univerzitami v Heidelbergu, v Regensburgu. Dnes jsou vztahy a výměny institucionalizovány, což má své výhody, ale i stíny. Když se chcete někam dostat, musíte jít za tím nejlepším, ne za průměrným, ale krátkodobě populárním. Lidé světového významu jsou u nás často neznámí, v tom je náš národ malý, a nebýval. I tady se projevuje euro-skepticismus.

Ale mají-li věci jít k lepšímu, musí být v napětí s tím, co zanechávají za sebou. Dnes lidé žijí v jakési zvláštní temnotě a nic proti tomu nedělají, rezignují. Všimněte si jedné věci - věřící lidé nerezignují.

Je třeba aktivně vyjít z té temnoty a přijít ke světlu. Sportovní terminologií řečeno, musíme mít tah na branku.

Pro mne se rýsuje naděje v mých studentech, se kterými se bavím i o politice. Z jejich postojů cítím, že se věci začnou hýbat, že ta tolik skloňovaná blbá nálada aspoň u nich pozvolna mizí. A to je dobře, neboť oni jsou budoucnost tohoto národa.

Jaroslav Drda

Prof. ThDr. Zdeněk Kučera je český teolog, duchovní Církve československé husitské, filozof, profesor Husovy československé bohoslovecké fakulty a Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy, jejímž byl dlouholetým děkanem.

Narodil se 30. 3. 1930 v Bratislavě, kterou byla jeho rodina nucena opustit v roce 1939, a následně žil v Praze. Po maturitě na Klasickém gymnáziu v roce 1949 studoval na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké a na Filozofické fakultě UK. Po vystudování byl v roce 1955 vysvěcen na kněze Církve československé.

V letech 1966-74 byl přednostou ideového odboru Úřadu patriarchy CČSH. Po studiích v Basileji u Oskara Ullmanna i Karla Bartha byl v letech 1968 až 1970 odborným asistentem na Husově československé bohoslovecké fakultě, kterou musel v době normalizace opustit a vrátit se zpět do úřadu. Poté pět let pracoval ve stavebnictví a ve strojírenské továrně.

Na bohosloveckou fakultu se vrátil v roce 1979 jako docent a v roce 1981 získal profesuru. V roce 1990 byl zvolen děkanem HČBF a následně po její inkorporaci do Univerzity Karlovy byl třikrát děkanem Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy. Přednášel téměř na třiceti zahraničních univerzitách, mimo jiné v Mnichově, Zenevě, v Basileji, Berlíně či v Upsalle, a příležitostně na nich přednáší dodnes.

(Volně citováno z Wikipedie)

Jaroslav Drda

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.