Roztocké a žalovské restaurace v 19. a 20. století

Ruku v ruce s narůstající návštěvností roztockého letoviska, Levého Hradce a jejich okolí přicházela větší a rozmanitější nabídka restauračních zařízení, výčepů, vináren a společenských sálů. Ze skromných výčepů vznikaly přístavbami větší restaurace, ve kterých zpravidla nesměl chybět taneční sál či tehdy velmi oblíbený kuželník.

Vydejme se tedy po stopách alespoň těch nejvýznamnějších hostinců a restaurací, jak nám je zachovaly archivy a paměť současníků. Začněme svou pouť v dolních Roztokách, neboť právě tam bylo v časech, kdy naše cesta začíná, centrum města.

Maxmiliánka

Na konci Tichého údolí stála od konce 19. století restaurace Maxmiliánka (čp. 123), která ovšem dnes díky „péči“ posledních vlastníků ztratila svou podobu úplně. Restaurace nese název podle mladšího bratra rakouského císaře Františka Josefa I. Maxmiliána, mexického císaře popraveného povstalci (1867). Původní besídka a restaurační pavilon z let 1897-1898 byly charakteristickým příkladem rakouského (švýcarského) stylu, a to nejen vyřezávanými dřevěnými články konstrukce, ale také vitrážemi barevných skel dveří. Prvním majitelem restaurace byl Ivan Čížek, společník Pražské ledařské společnosti, který vlastnil zároveň vedlejší vilu čp. 124 (dnes zdevastovaná kulturní památka), kde sám bydlel. Zaměstnával hostinského, číšníky, sklepníka, a to nejen z Čech. Poté v roce 1900 získala restauraci směnou Růžena Ulliková, členka operního sboru Národního divadla. O dva roky později vlastnil hostinec Karel Šindelář, zároveň nájemce velkorestaurace a kavárny hospodářského družstva v Praze v Hybernské ulici. Hostinskou a šenkýřskou živnost zde provozoval po dobu letní sezony, jeho rodina dům vlastnila až do roku 1923. V roce 1924 byl postaven podle návrhu stavitele Antonína Landy dvoupatrový hotel s restaurací, velkým sálem a terasou, který nahradil původní přízemní secesní stavbu se suterénem a podkrovím.

Maxmiliánka po prvním požáru v r. 2007. (Foto: Stan Marušák)

Maxmiliánka v dobách největší slávy v polovině čtyřicátých let 20. století. (Dobová pohlednice)

V roce 1933 koupil restauraci Václav Vobořil, který o tři roky později nechal tesařským mistrem V. Dědičem přistavět dřevěný prosklený taneční sál a zřídil u restaurace koupaliště (1937). Od roku 1960 spravoval celý objekt podnik Restaurace a jídelny Praha-západ. Po roce 1990 byl objekt vydán v restituci a po několika změnách vlastníků a „náhod-ných“ požárech je v současnosti zcela zdevastován a čeká se na jeho rehabilitaci.

Sakura

Na téže straně ulice zakoupil v r. 1924 vilku „U Zlatohlávků“ (čp. 81 z r. 1855) cestovatel a spisovatel Joe Hloucha (1881-957) a adaptoval ji ve stylu japonské architektury v harmonický celek zastřešený japanizující střechou a ozdobami se zvířecími a rostlinnými ornamenty. Vila byla nazvána Sakura, obklopena zahradou s japonskými stromy a keři, vzbudila mimořádný zájem nejen u občanů Roztok, ale i četných návštěvníků z nedaleké Prahy. Joe Hloucha však již v roce 1926 Roztoky opouští. Novým majitelem „Malé“ Saku-ry se stává podnikatel Josef Jiroušek. V jejím přízemí umístil kavárnu-čajovnu, která se setkala s velkým ohlasem veřejnosti. Povzbuzen atraktivností vily a úspěchem čajovny se rozhodl navázat na japonské tradice a na vedlejším pozemku zahájil stavbu luxusního hotelu a restaurace, které se od té doby říká Velká Sakura. (Stavitel Illich stavbu hotelu konzultoval přímo s J. Hlouchou.) Od září 1928 byl již majitelem Jan Marhold, který také stavbu v květnu 1929 dokončil. Popularita objektu byla obrovská, k čemuž nemálo přispěly pravidelné letní čajové slavnosti ve skvostně upravené japonské zahradě.

Slavné období Sakury skončilo dnem vyhlášení protektorátu 16. 3. 1939.

Hotel, restaurace i kavárna byly zrušeny, a ve vile byl zřízen penzion pro německé dívky z prominentních rodin, na sklonku války pak ubytovna pro Hitlerjugend. (Odlesk její slávy můžete zahlédnout už jen v jediné sekvenci filmu pro pamětníky režiséra Martina Friče Valentin Dobrotivý s Oldřichem Novým v hlavní roli z r. 1942, který právem patří do zlatého fondu české kinematografie...)

Sakura třicátých let. (Dobová pohlednice)

Po válce vystřídala penzionát nemocnice, nejprve se statutem okresní, od r. 1991 městské, od srpna 1996 jako LDN s poliklinikou v pronájmu firmy RHG s.r.o., která ji v r. 2010 od města odkoupila. (V osmdesátých letech bohužel ztratily obě budovy po necitlivé rekonstrukci svou originalitu i půvab, a připomínají svou původní vznešenost jen, eufemis-ticky řečeno, velmi vzdáleně.)

U Koruny

Na rohu Tichého údolí stála od r. 1870 populární restaurace U Koruny s tanečním sálem a kuželníkem. Ve své době byla (až do dvacátých let 20. století) centrem společenského života obce i místem schůzek místní elity. Dnes již zbořený objekt čp. 6 tvořil rozsáhlý areál (zahrnující větší plochu než současné parkoviště) spojený společným dvorem s věhlasnou továrnou na globusy a další učební pomůcky litografa Jana Felkla. Svou dominanci si hostinec uchoval až do dvacátých let minulého století. Restaurace byla zbořena počátkem 70. let 20. století v souvislosti s první fází dopravního řešení hlavního tahu pražské silnice.

Restaurace U Koruny v r. 1921. (Archiv Středočeského muzea)

U Nádraží (U Ptáka)

Věhlasný hostinec U Ptáka (čp. 57, resp. čp. 56) byl situován vedle nádraží a patřil majiteli panství Josefu Lederovi. Ten dal v roce 1879 přistavět na zahradě letní verandu a poté pronajal restauraci Františku Ptákovi a jeho ženě Johanně. Po Lederově smrti v únoru 1914 vlastnil restauraci krátce nový majitel velkostatku Stanislav Mareš a po něm Václav Prášek. Ten interiér i exteriér restaurace zadaptoval s pomocí stavitele Fr. Illicha v roce 1930. Konaly se zde bály a zábavy, zejména o nedělích bylo živo. Vzhledem k umístění v blízkosti dráhy sloužil hostinec hlavně návštěvníkům Roztok, kteří přicestovali vlakem. Ve druhé polovině 20. století restauraci (od války nazývané U Nádraží) spravoval podnik RaJ Praha-západ. V polovině 90. let byl objekt vydán v restituci a od té doby chátrá.

Restaurace U Nádraží kolem r. 1930 - pohled od hlavní silnice. (Archiv Středočeského muzea)

Zámecká vinárna

Jakkoli se zdá, že Zámecká vinárna do „his-torických“ hostinců přísně vzato nepatří, zařazení mezi nepřehlédnutelné si nepochybně zaslouží. Patří totiž (vedle Maxmiliánky a Sakury) mezi nečetné objekty, jejichž věhlas přesáhl hranice města.

Zámecká vinárna v r. 1969 (Foto: Stan Marušák)

Sídlila v areálu Středočeského muzea od r. 1966, a přitahovala svým důstojným interiérem i kvalitní kuchyní nejen návštěvníky muzea, ale byla i (vzhledem k blízkosti svatební síně v areálu zámku) ideálním místem nejen svatebních hostin, ale i promocí a životních jubileí. Magnetem podniku byla vedle kvalitní kuchyně i profesionální a elegantní obsluha, zvláště v éře působení rodiny Leszkovenů (1969-1989). Po povodni v r. 2002, kdy byl celý areál zámku zaplaven, nebyl již bohužel (ani po letité asanaci) provoz restaurantu obnoven.

Rozvoj živností, to znamená i hostinských, je nutno v horních Roztokách časově posunout až do 20. let 20. století. Tehdy se sem díky parcelaci polí na stavební parcely postupně přesouvalo centrum města. Na nových pozemcích rychle rostly rodinné domy a samozřejmě též restaurace, živnosti a obchody.

U Českého lva

Na místě dnešní pekárny v Jungmannově ulici v čp. 111 původně provozoval hostinskou živnost kolář Jan Tatar. Hostinec měl i velký sál, který v období do první světové války sloužil roztockým sokolům jako první tělocvična, během druhé světové války jako učebna roztocké základní školy. Ve vedlejším čp. 115 byla původně pekařská pec, obchod a legendární řeznictví Josefa Tichého, který se stal později i majitelem hostince. Hostinec byl zbořen v r. 1973, a jeho místo zaujala „moderní“ stavba Okresního podniku služeb (OPS) s holičskou provozovnou a čistírnou šatstva. (Od roku 1991 je v tomto prostoru provozována pekárna.)

Roztoky zmizelé. Na fotografii z r. 1933 (zleva) papírnictví B. Dubinského, řeznictví J. Tichého a zahrada Restaurace U Českého lva. (Z archivu L. Kantora)

Následně i vedlejší budova (s kdysi proslulým řeznictvím p. Tichého) musela ustoupit provozu OPS, a později byla zbořena v souvislosti s výstavbou obytného areálu Na Ostrohu (2002).

Na Ajmovce

Mezi nejznámější patřil hostinec postavený majitelem Václavem Ajmem, mistrem zednickým a stavitelem, v roce 1913. Nacházel se v dnešní Jungmannově ulici čp. 185. První plány domu kreslil mistr zednický Fr. Karásek z Dolních Chaber. Rodina Ajmova byla v Roztokách známá, vlastnila rozsáhlé pozemky v horních Roztokách, které postupně od začátku 20. století parcelovala na výstavbu rodinných domů. K původní restauraci Na Ajmovce byl v roce 1919 přistavěn sál, který sloužil nejen k tancovačkám, ale i k divadelním představením. Dlouhá léta zde působil ochotnický divadelní spolek Vrchlický. Sál měl nejen jeviště, ale i řádné divadelní zázemí s šatnami a skladem kulis a rekvizit. Celé období první republiky zde působilo legionářské Bio Zborov, později Bio Svoboda. Od roku 1940 se stal jeho ředitelem bývalý legionář a roztocký starosta Bedřich Jauris. Kino však příliš neprosperovalo, o dva roky později se dostal biograf do likvidace a v roce 1949 byl veškerý inventář kina odprodán Československému státnímu filmu. Sál bývalého biografu byl koncem 60. let zbořen (mj. též v souvislosti s výstavbou nového širokoúhlého kina na Tyršově náměstí). Restaurace zde byla provozována až do roku 2011.

Restaurace Na Ajmovce v r. 1933. (Archiv Středočeského muzea)

Velko-popovická pivnice

Na Tyršově náměstí byla od třicátých let na rohu činžovního domu p. Illicha (čp. 380 - postaven v r. 1929) restaurace s názvem Velko-popovická pivnice. Tu si dle svědectví pamětníků stálí hosté přejmenovali na „U Kauckých“, a stejnojmenný nájemce ji provozoval asi až do roku 1953. (Dnes je zde prodejna výtvarných potřeb.)

Velko-popovická pivnice na rohu Tyršova náměstí v r. 1936. (Archiv Středočeského muzea).

Na Vrškách

Při bývalé Přílepské, dnes Lidické ulici byla postavena další známá restaurace Na Vrškách čp. 372. Stavební plány, které pocházejí z roku 1927, nakreslil Josef Ajm, mistr zednický - podnikatelství staveb, pro majitelku Johanu Ajmovou. Rodina vlastnila restauraci až do roku 1950, kdy ji prodala dalšímu soukromému majiteli, manželům Drbohlavovým. Těm byla vyvlastněna v červnu 1960. Od roku 1960 ji spravoval podnik RaJ Praha-západ. Restaurační zařízení je tam provozováno podnes. Je jedinou restaurací v Roztokách, která od svého vzniku do dnešního dne nepřerušila hostinskou činnost!

Restaurace Na Vrškách v r. 2011. (Foto : Stan Marušák)

Na přelomu 19. a začátku 20. století existovalo v Žalově několik menších hostinců nebo výčepů piva, vlastníky byli Fr. Skrčený, L.Špačková,

A. Veselý, J. Krýda atd. Za zmínku stojí např. hostinec „Na Staré“ , který býval ve statečku Skrčených, sousedícím se statkem Šebků, vlevo na začátku cesty do Potok, kde se hrálo i divadlo. V Žalově se ale nacházely i větší restaurace, fungující desítky let, kde se pořádaly nejen taneční zábavy, ale i spolkové schůze.

Všechny tyto restaurace měly rozlehlé a stinné letní zahrady s tehdy nezbytným kuželníkem.

Počet i věhlas žalovských hospod je z dnešního pohledu udivující. Když si však uvědomíme, že Žalov měl např. dle oficiálního sčítání lidu k 1. 12. 1930 1815 obyvatel (Roztoky 2954), není počet hostinců s kuchyní nijak překvapující, zvláště přihlédneme -li k faktu, že cihelna, koželužna, četné živnosti, tři statky atp. poskytovaly občanům dosti pracovních příležitostí.

U Kmochů

Patrně největší žalovskou restaurací byla restaurace U Kmochů v dnešní Zaorálkově ulici (lokalita Na Kocandě), na pomezí obcí Roztoky a Žalov. Byla postavena v r. 1928 a historie jejího zániku je natolik spletitá, že popsat ji se všemi nuancemi je v daném prostoru nemožné. Když byla majiteli p. Kmochovi národním výborem odebrána licence, střídali se majitelé, resp. hostinští málem jak svatí na orloji (pp. Kettner, Fechtner, Kopta, Žižkovský atd). Restaurace byla oficiálně uzavřena v r. 1949, leč podle svědectví pamětníků fungovala asi do roku 1954. Po krátkém pokusu provozovat v objektu Kulturní dům Kocanda převzala po vyvlastnění (1957) objekt Ústřední škola ROH při Ministerstvu místního hospodářství, která zde zřídila odborářskou školu. O několik let později objekt získala obec Žalov a po roce 1960 byl hostinec přestavěn na základní školu, bylo přistavěno patro a taneční sál byl adaptován na tělocvičnu.

Restaurace U Kmochů kolem r. 1932. (Z archivu rodiny Kmochů)

U Dědičů

Hostinskou koncesi měl Antonín Dědič, který provozoval nejfrekventovanější žalovskou restauraci U Dědičů v čp. 96 v dnešní Přemyslovské ulici. V r. 1929 byl hostinec rozšířen o taneční sál. Svým umístěním na hlavní žalovské silnici a ve středu vesnice přímo vyzýval svou prostorností, zahradou, kuželníkem a sálem k hojným návštěvám. Byl svědkem nesčetných slavností, bálů, tanečních čajů, ochotnických představení i schůzí.

(Po výstavbě - jen asi padesát metrů vzdáleného - hostince Na Hřišti, r. 1982, tohoto „daru“ tehdejšího režimu reprezentovanému Jednotou jako betonovou kompenzaci za zbořený hostinec Na Levém Hradci, kdy na slibovaný sál už nezbylo, restaurace U Dědičů logicky zanikla.)

Restaurace U Dědičů v r. 1930 (Z archivu L. Kantora)

Na Růžku

K tradičním hostincům patří od r. 1926 restaurace Na Růžku, na rohu Levohradecké a Husovy ulice, provozovaná rodinou Kinských. Je vlastně jedinou restaurací v Žalově, která přes všechny peripetie osudu nikdy nepřerušila hostinskou činnost! Restaurace měla od počátku své existence taneční sál, který byl v r. 1946 adaptován na kino. To bylo provozováno až do r. 1963. Po obvyklém vyvlastnění (1952), kdy hostinec provozoval RAJ Praha-západ, se hostinec vrátil v r. 1990 původním majitelům, kteří společenský sál v r. 2003 obnovili.

Na Levém Hradci

Významné postavení mezi žalovskými hostinci měla asi od r. 1880 díky svému umístění restaurace Na Levém Hradci (čp. 11). Od paní Špačkové ji převzal roku 1903 Karel Vanka s chotí Ludmilou a provozoval ji po celé meziválečné období. V r. 1919 nechal majitel k sálu přistavět i jeviště, a tak umožnil občanům nejednu tancovačku, divadelní představení i schůzovní činnost. Nejstarší pamětníci dodnes vzpomínají např. na divadelní představení (na sklonku šedesátých let) režimem sic zdecimovaného, leč nezničitelně geniálního Vlasty Buriana (1891-1962).

Levý Hradec byl nejen oficiálně, ale i občany chápán jako kolébka české státnosti. Pokusy a plány tehdy vládnoucí garnitury projevující se zvláště od r. 1970 v období normalizace a zahrnující např. odsvěcení kostela a jeho přestavbu na hudební síň, přesunutí hřbitova (kromě Památníku obětem transportu smrti), zboření restaurace, na jejímž místě plánovali pavilon „úspěchů a revolučních bojů“, na zahradě restaurace pak amfiteátr pro „mírové slavnosti“ - to vše uvádělo ctitele Levého Hradce v úžas a děs. Před tímto megalomanským nesmyslem uchránila Levý Hradec nikoliv velkorysost vládnoucích, ale nedostatek peněz, neboť rozpočet ve výši 25 mil. Kč (v cenách z r. 1973) byl na soudruhy přec jen příliš...

Restaurace a jídelny Praha-západ nechaly legendární restauraci u levohradeckého hřbitova nejprve zpustnout a po pokusu o částečnou opravu oken a střechy v r. 1980 (údajně) z „hygienických důvodů“ zbořit.

Zmizel sál, jeviště, výčep, zastřešená veranda po celé délce objektu s kopiemi Alšových lunet na stropě, skončily plesy i zahradní tan-covačky, divadlo, pohřební hostiny atd. Se zánikem restaurace zmizeli i turisté, četné zahraniční autobusové zájezdy, neboť Levý Hradec byl do té doby ve všech turistických evropských bedekrech, atd.

Jednota hostinec „nahradila“ novostavbou na bývalém fotbalovém hřišti v ulici U Hřiště!!! Tentokrát materiál z demolice nebyl přímo rozkraden občany jako u roztocké restaurace V Háji, ale tehdejší městský národní výbor o něj elegantně (patrně za týmž účelem) Jednotu písemně požádal.

K Zastávce...

Před rokem 1920 začal provozovat u železniční zastávky v Žalově hospodu Josef Weindlich (čp. 136). Restaurace K Zastávce byla zvláště v letním období velmi populární.

Restaurace U Zastávky kolem r. 1930. (Dobová pohlednice)

Později ji provozoval p. Vodička, a byla od samého počátku u výletníků chystajících se vystoupit na Řivnáč či Levý Hradec velmi oblíbená. Za zmínku stojí i období druhé světové války, kdy byla restaurace (patrně pro svou odlehlost) pravidelně navštěvována vojáky wehrmachtu z posádky v Klecanech. Po válce restauraci s nádhernou terasou provozoval p. R. Kratochvíl. Po obligátním vyvlastnění záhy restaurace s rozvojem autobusové dopravy na počátku šedesátých let definitivně zanikla.

Tady naše exkurze do slavné minulosti roztockých a žalovských hostinců a restaurací končí. Krok za krokem jsme prošli cestou od Roztockého háje po žalovskou železniční stanici -a věřte, že je to cesta věru truchlivá...

Vítězný únor 1948 přivedl obdivuhodnou generaci zakladatelů roztockého pohostinství do nezáviděníhodné situace s mnohdy tragickými následky... Čtyřicetiletá péče státu prostřednictvím organizací jménem RaJ a Jednota, které toto nehorázné zlodějství realizovaly, vedla zpravidla k devastaci i ještě nedávno vzkvétajících podniků. Přiznejme si však, že ani náprava křivd metodou restituce po r. 1990 často kýžený, tj. spravedlivý, výsledek nepřinesly. Někdy ani nebylo co vracet (Levý Hradec), leckdy ani komu (U Jelena), jindy se věci nepohnuly z místa neschopností dědiců dospět k dohodě (U Nádraží), někdy hrály hlavní roli spekulativní prodeje a střety soukromého a veřejného zájmu (Maxmiliánka) atd. Mnozí postižení si bohužel vypili kalich hořkosti až do dna podruhé.

Historie roztockých a žalovských hospod je vlastně jen logickým odrazem té které doby, toku dějin a jejich nevypočitatelnosti. Restaurace a hostince ztratily sice v průběhu let mnohé z významu z dob svého největšího rozmachu, kdy byly takřka jediným centrem společenského a kulturního života, leč přesto je jejich význam i pro budoucnost nepominutelný.

Ale to už je zcela jiná kapitola.

Z připravovaného II. dílu knihy Roztoky očima staletí vybral, sestavil a komentářem opatřil

Ladislav Kantor

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Výročí roztockého chudobince | Stanislav Boloňský
Výročí roku 2017 | Stanislav Boloňský
Roztoky proti totalitě | Stanislav Boloňský
Kněžna a světice Ludmila | Stanislav Boloňský

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.