Roztocké podzemí

V roce 1997 otiskl časopis Speleo (č. 24) článek z pera J. Bayera o podzemních chodbách na Levém Hradci a v jeho okolí (http://old.speleo.cz/soubory/speleo/sp24/levyhradec.htm). Jeho obsahem byl souhrn údajných podzemních chodeb v okolí této raně středověké památky založený na informacích od pamětníků či kronik, nikoli na terénním pozorování a znalosti výsledků archeologických výzkumů. Pokusím se tedy tyto informace uvést na pravou míru.

V první části se věnujme samotné akropoli levohradeckého hradiště, která v článku tvoří jednu část pojednání.

"Podzemní chodby byly užívány ještě ve třicetileté válce. Zachránili se v nich mnozí obyvatelé i kozy, které živily svým mlékem kojence. Proto byly také lidově zvány Kozí díry"...

"V severním sousedství základů knížecího paláce, památkově respektovaných zřízením ur-nového háje na novém hřbitově, je zasypaná chodba. V r. 1940 propadla se rakev roztockého občana Suchého po pohřbu do této chodby, dlouhé cca 20 m a končící závalem, přes 1,5 m vysoké, 0,7 m široké, v bocích s otisky špičáku v jílovitě písčitém svažujícím se terénu, směřující do zahrady k opevněnému valu Vikouši. Druhá chodba se nachází na starém hřbitově, v blízkosti jz. strany kostela sv. Klimenta, směřuje od něj k vedlejšímu nálezu rozsáhlého po-peliště o výšce 0,7 m původní patrové budovy roubeného knížecího paláce. Je dlouhá několik desítek metrů a u kostela a paláce sesuta. Byla objevena v min. stol. při výkopu hrobky prvého starosty spojených obcí Roztok a Žalova, mlynáře z čp. 5 (později Braunerova mlýna) Jana Bartoloměje Lablera, jehož náhrobní mramorová deska je zachována na dnešním hrobě MUDr. Josefa Švejcara a jeho rodiny. Třetí chodba se nachází pod starým a novým hřbitovem v hloubce 3 až 10 m, směřuje od kostela k buližníkovému skalisku na severní straně horní části příkré stráně svažující se k železniční trati a Vltavě. V puklinové jeskyňce uvedeného skaliska je dnes zasypaný přístup do chodby dlouhé asi 70 m, která je na konci zasutá propadlými hroby starého hřbitova."

Prvním místem zmíněným v textu jsou Kozí díry. Jejich existenci do literatury uvádí již páter V. Krolmus, amatérský archeolog a vlastivědec. V Roztokách a Žalově prokopal okolo poloviny 19. století několik archeologických nalezišť, dále však sbíral i cenné informace vlastivědného rázu. Jednou takovou byla zmínka o Kozích dírách nacházejících se pod akropolí levohradeckého hradiště, lépe řečeno v horní části svahu spadajícího k Vltavě.

Na rozdíl od jiných lokalit v okolí Roztok, dnes většinou zničených těžbou kamene, Kozí díry existují a jsou volně přístupné, ačkoliv o nich mnozí roztočtí obyvatelé nemají tušení. Jedná se o puklinami prostoupený nevelký přirozený výchoz skály, díky hustému porostu ukrytý návštěvníkům hradiště i těm, kteří cestují po břehu řeky. Největší puklina nebo lépe jeskyně je přístupná nízkým půlkruhovým vstupem, za kterým se otvírá zhruba trojúhelníkovitý prostor, kde se průměrně vysoký člověk může postavit. V případě nouze se do jeskyně dokáže vměstnat několik osob. Ohledáním stěn nebyly zjištěny žádné nápisy nebo obrázky upomínající na minulé návštěvníky, dno jeskyně je prosté případných sedimentů, ve kterých by bylo možné nalézt případné archeologické doklady přítomnosti člověka v blízké i vzdálené době (dle průzkumu Malých objevitelů z Lexiku se v jeskyni nacházely pouze dvě rezavé kramle, pravděpodobně odrážející snahu o zútulnění prostoru dětmi před zhruba 15 lety). Například v nedaleké jeskyni Drábovna pod Větrušicemi (http://www.vetrusice.cz/project/article.php?id=620) byla zaznamenána přítomnost lidu knovízské kultury z mladší doby bronzové. Ačkoliv z naší jeskyně podobné nálezy nepochází, je velmi pravděpodobné, že vzhledem k poloze při akropoli hradiště, osídlené od mladší doby kamenné, sem naši předkové běžně chodili při hrách nebo pasení ovcí či koz.

Po přečtení textu J. Bayera je jasné, že se jedná o tutéž puklinovou jeskyňku zmíněnou u třetí podzemní chodby. Informace o této chodbě však není založena na pravdě. V jeskyňce žádné zasypané pokračování není a není ani pravděpodobné, že by existovala chodba ražená v tomto skalním podloží (nacházející se v uvedené hloubce pod povrchem akropole hradiště), tvořeném velmi tvrdým silicitem (buližníkem) starohorního stáří, vypreparovaným například v nedalekých Kozích hřbetech nebo tvořící sousední Řivnáč. Pokud tedy nemáme dostatečně odolné nářadí nebo pádný důvod, je lepší se takovéto hornině vyhnout.

Zato první dvě chodby mají svůj pravdivý základ, ačkoliv se jedná spíše o tzv. lochy a sklípky z období středověku a novověku, které byly součástí obytné zástavby hradiště po skončení jeho funkce jako opevněného raně středověkého sídla.

V roce 1940 se opravdu nalezla podzemní prostora, z jiného pramene (hlášení pracovníka Archeologického ústavu A. Knora) se dozvíme, že při kopání hrobu na novém hřbitově severozápadně od kostela byla objevena "chodbová prostora" původně (bez zásypu) kolem 2 m vysoká, odhadem cca 3 m široká a 6-8 m dlouhá. Nacházela se v hloubce cca 150-180 cm. Je zvláštní, že ani jedna zpráva neuvádí informaci o existenci nějakého vstupu do této prostory, její interpretaci jako podzemní chodbu můžeme odmítnout. Jak už bylo napsáno, na severním okraji vystupovalo k povrchu skalnaté podloží, na ostatních místech se nad ním nachází ještě vrstva písků a štěrkopísků, v jihozápadní části dosahující až téměř pětimetrové mocnosti. Její pevnost umožňovala lokální zahloubení sklepů a suterénů domů zmíněné mladší zástavby hradiště. První zprávy o nich podává v roce 1855 V Krolmus, který popisuje sklep s kamennými futry a železnými dveřmi objevený v první polovině 19. století při kopání základů domu čp. 13 (p. Včelička, později pí Laštovková).

V jihozápadní části akropole byl v letech 1947-9 nalezen další novověký sklípek. Archeolog Ivan Borkovský popisuje na akropoli několik pozůstatků zděných dvorců situovaných východně od kostela, jejichž součástí byly i sklípky, některé postavené z kamene. Geologická situace propustné písčité vrstvy nad nepropustnou skálou ovšem může způsobovat tvoření dutin vymílaných vsakující se nebo zatékající vodou. Taková situace mohla nastat v případě starého hřbitova, kde tímto způsobem mohly v průběhu věků vzniknout nejrůznější dutiny. To by mohl být i případ Bayerem zmíněné druhé chodby, která by jinak neměla své opodstatnění (spojnice dvou sousedních budov, u nichž navíc nebyl výzkumem zjištěn žádný vstup do podzemí), ale navíc by byla z důvodů kontinuálního pohřbívání průchodem skrz hroby víceméně neuskutečnitelná.

Mgr. Petr Nový
archeolog

Literatura

- Borkovský, I.: Levý Hradec. Nejstarší sídlo Přemyslovců. Památníky naší minulosti 2, Praha 1965.

- Sklenář, K. : Archeologie severního okolí Prahy ve zprávách Václava Krolmuse (1846 až 1856). Vlastivědný sborník společenskovědných prací, řada B, č. 4, 2-74, 1972.

- Tomková, K.: Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů. Díl I., Castrum Pragense, Praha 2001.

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.