Roztoky po třiceti letech

Cesty do budoucnosti se nemusíte bát, Roztoky byste určitě našli a poznali. Koryto řeky vede pořád stejnými zákruty a ani hranice Prahy se na sever neposunuly. Město Roztoky, dvanáctitisícové sídlo na okraji metropole, se od bouřlivého přelomu tisíciletí příliš nezměnilo. Jen domků trochu přibylo, zástavba spojila obě někdejší části do jednoho celku a na svahu nad jezem, kde byla kdysi chatová osada, vyrostla řada vil pro náročnou klientelu.

Ze svého místa se nepohnul ani kostel sv. Klimenta, ani roztocký zámek a ani přístup do města. O severní části silničního obchvatu Prahy se vedou stále vášnivé diskuse a z projektů by se dal postavit už jeden pilíř přemostění a z peněz za projekty druhý.

Nemění se ani starosta. Táhne deváté volební období, překonal už legendárního starostu Vošáhlíka a proslýchá se, že i po něm bude jednou pojmenována nějaká slepá ulice. Každý druhý rok v září za starostou a jeho emeritním kolegou přijíždí vlak plný hostů od Krakova. Vlak stojí v nádraží dva tři dny, o stavu posádky na zpáteční cestě se vypravují legendy a železničáři přísahají, že poprvé v životě viděli, jak vlak kličkuje z jedné koleje na druhou.

Město je obecně závazně tiché, noční klid je nočním klidem v plném rozsahu tohoto slova a nastupuje vždy se západem slunce, ovšem o nedělích a svátcích trvá navzdory slunci na obloze 24 hodin. Posvátný klid se prý naučili respektovat i psi, ale na spoře chované kohouty je občas nutné uplatnit nápravné opatření, protože inteligence ptáků na tuto obecně závaznou vyhlášku nestačí.

A co se změnilo ve městě? Radnice se dočkala jen pořádné omítky, zato přímo proti ní vyrostla obrovská budova s neméně obrovským znakem jakéhosi roztoče nad vchodem. Dlažba ze žuly na Tyršově náměstí se neošlapala ani po čtyřiceti letech a hodiny ukazují stále přesný čas. Jen hlavní silnice se po miliardové investici rozšířila o třicet čísel a hned nad křižovatkou byl přes ni vybudován ve výšce čtyř metrů přechod pro ježky.

Starý statek, kdysi čp. 1 v Žalově, padá pořád úplně stejně jako už sedmdesát let, majitelka se stále těší dobrému zdraví a vypadá to, že společně vydrží déle než zástavba Na Ostrohu, který už nad zvětralou skálou dělá skutečně čest svému jménu a je stejnou turistickou atrakcí jako všechno, co „určitě co nejdřív spadne“.

Nepoznali byste možná Holý vrch. Je už zase skoro holý, a to byl na počátku údajně útěk několikahlavého stáda roztockého pastevce. Ovce a kozy se zdárně přemnožily, a tak se v neprostupných lesích mísí huňatá, rohatá a černá zvěř a občas navštíví novou Maxmiliánku na Únětickém potoce,zvanou Vínenka, prý podle podnikatele, který to tady obnovil.

A dole u řeky? Vltavu překlenula z klecanské strany na ostrov lávka a z roztocké jezdí k ostrovu přívoz. Toto společné dílo levého a pravého břehu, podpořené dotací, je zdokumentováno v mnoha evropských sbornících jako příklad komplexního a inovativního přístupu a vysoce efektivního využití kulturního a turistického potenciálu území. A na místě, kde stávala penicilinka, je Vědeckotechnický park č. 4. Staré budovy zůstaly už jen na fotografiích a jedinou živou upomínkou na slavnou fabriku je její někdejší správní budova zvaná Karlštejn, v níž sídlí zařízení jeslového typu pro děti od jednoho roku do dvou let nazvané Perníková chaloupka.

Jaroslav Huk

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Stromy a my | Jiří Macák
Slovo starosty | Jan Jakob
Redakční poznámka | Redakční rada

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.