Roztoky pod vládou Lichtenštejnů (II. část)

V minulém čísle Odrazu byla uveřejněna první část textu, pojednávajícího o téměř dvousetletém období, kdy Roztoky vlastnil mocný knížecí rod Lichtenštejnů. Nyní přinášíme dokončení článku.

Roztocký zámek v lichtenštejnském období podle videoprezentace Středočeského muzea v Roztokách

Roztocký zámek vypadal v 17. století jinak než dnes. Výraznou vizuální odlišností bylo zejména to, že byl o patro vyšší, a tedy hmotově mohutnější než dnes. Velmi hezky to ilustruje rekonstrukce vývoje zámku zpracovaná pracovníky Středočeského muzea v Roztokách formou videoprezentace, kterou můžete zhlédnout v historickém sále muzea (viz obr.).

Osvícený a bohabojný dělostřelec Josef Václav

V 18. století byl významným vládcem rodu kníže Josef Václav, který v jeho čele stál celých 40 let (1732-1772)! Byl předním diplomatem a vojevůdcem, stabilizující osobností v čele dynastie. Jeho odbornému zájmu se těšilo zvláště dělostřelectvo, které pozvedl na vysokou úroveň a osobně přispěl coby generální ředitel rakouského dělostřelectva k dílčím úspěchům rakouských vojsk ve válce o rakouské dědictví. Zřejmě to byl muž též bohabojný, neboť se významně zasloužil o zlepšení církevní správy v našem regionu.

Roku 1763 vznesli poddaní ke knížeti Josefu Václavu žádost, aby byla v Roztokách zřízena církevní lokálie s tím, že služby boží se budou konat v zámecké kapli sv. Jana Křtitele. Tomuto záměru napomáhal fakt, že celé druhé patro zámku nebylo efektivně využívané (zřejmě občas jako sýpka). Kníže nejenže svolil (a následujícího roku byla skutečně lokálie zřízena), ještě se zavázal vyplácet kaplanovi ročně 121 zl. a poskytnout mu naturální byt v zámeckém areálu. Přitom arcibiskupská konzistoř vyplácela kaplanovi jen 50 zl. ročně. Obec roztocká se tehdy ovšem zavázala, že vlastním nákladem postaví kostel a faru. Slib byl splněn ale až o sto let později (kostel byl vysvěcen v roce 1867).

Roztocké panství zasáhla výrazně rebelie poddaných v roce 1775, kterou vyvolala nouze v důsledku série krajně neúrodných let. Šlo o období, které označujeme jako malou dobu ledovou a které se vyznačovalo střídáním velmi suchých, chladných a naopak mokrých let. Lichtenštejnové museli zvládnout i následky velké přírodní pohromy - zimní povodně roku 1784, která přízemí zámku zcela zdevastovala. Dne 28. února 1784 voda dosahovala do poloviny roztocké brány a „proudila okny dovnitř a zase ven“, jak bylo zaznamenáno v Pamětní knize osady roztocké. V zapomnění poněkud zapadla následující povodeň v roce 1786, o níž kronikář píše, že „tato povodeň pobrala to, co v roce 1784 ponechala“.

Ekonomické reformy Aloise I. a konec lichtenštejnského období

Nástupcem Josefa Václava byl jeho synovec František Josef I. Ten však záhy zemřel a hlavou rodu se stal osvícený kníže Alois I., další významná postava rodu. Proslul jako „prozíravá vrchnost", když opustil vojenskou kariéru, aby se zcela věnoval správě svých panství, zejména na Moravě. Provedl různá modernizační opatření v oblasti průmyslu i zemědělství. V roce 1783 přikoupil některé statky nedaleko Prahy a scelil tak své středočeské panství do velkého ekonomického komplexu. Svá panství rozdělil do pěti inspektorátních úřadů. Jeho organizační systém řízení panství v čele s ústřední knížecí správou pak fungoval více než století. Inspektoři postupovali podle knížecí instrukce „Hospodářská reforma", která již byla předzvěstí osvícenství. Kníže v ní zdůrazňoval, že hospodářské reformy „nemají jen podpořit naše soukromé blaho, ale i blaho našich poddaných a úředníků". Kníže Alois I. zavedl pro své úředníky například i penzijní systém. Z výše uvedeného lze odvodit, že racionálně uvažující Lichtenštejnové se rozhodli počátkem 19. století roztockého zboží na periferii svého teritoria zbavit a soustředili se na velkostatky na východ od Prahy. Není vyloučeno, že svou roli mohlo sehrát i to, že v Roztokách byla malá výměra lesů, zatímco Lichtenštejnové byli pověstní svou zálibou v moderním lesním hospodářství a myslivosti. Roztocký velkostatek prodali za 200 tisíc zlatých rakouské měny prof. JUDr. Josefu Maderovi a jeho zeti JUDr. Josefu Lohnerovi. Tím se v Roztokách uzavřelo lichtenštejnské období.

Období 19. století patřilo na lichtenštejnském panství ve středních Čechách (velkostatky Kostelec nad Černými lesy, Škvorec, Uhříněves) z hlediska ekonomické prosperity k velmi úspěšným. Nedocházelo tam ani k žádným třenicím národnostním, kníže Jan II. byl považován za mecenáše a lidumila, který zakládal nemocnice, školy, budoval silnice a rozvíjel lesní hospodářství. Jeho pozitivní vztah k českému prostředí byl možná ovlivněn i tím, že jeho matkou byla hraběnka Františka Kinská.

Z různých náznaků lze naopak usuzovat, že poté, co bylo Aloisem I. roztocké zboží prodáno roku 1803 „neurozeným" majitelům, lze konstatovat určitou ztrátu prosperity.

Pamětní kámen knížete Jana II. z Lichtenštejnu, obec Mukařov, místní část Žernovka, okres Praha-východ

Pohnuté osudy knížecího rodu

Závěrem snad ještě pár historických souvislostí. Po zániku Svaté říše římské národa německého v roce 1806 se Lichtenštejnsko stalo suverénním státem, ale současně součástí Rýnského spolku (německých států). K tomu byl ještě kníže Jan generálem rakouské armády. Rod byl tedy rozkročen do tří státních útvarů. Kníže zájmově lavíroval mezi evropskými mocnostmi, zejména mezi rakouským císařem a Napoleonem, zúčastnil se následně i Vídeňského kongresu. Ve druhé polovině 19. a počátkem 20. století řídil po Aloisi II. své majetky velmi prozíravě již zmíněný, oblíbený kníže Jan II. s přízviskem Dobrý, na jehož paměť byly vztyčovány pamětní kameny a vysazovány památné duby, které někde přežily do dnešních časů (šlo o skupiny 58 dubů s přesně určenou druhovou skladbou). Za kuriozitu lze považovat, že kníže Jan II., který byl v čele svého rodu 71 let, byl členem rakouské panské sněmovny a současně hlavou suverénního porýnského státečku. Tyto nejednoznačnosti přispěly k pozdějším komplikacím při právním odůvodnění částečné (r. 1919) i konečné (r. 1945) konfiskace lichtenštejnského majetku v Čechách a na Moravě. Problém byl i s určením národnosti a občanství německy mluvících Lichtenštejnů, kteří se ovšem za Němce nepovažovali.

Objektivní posouzení působení tohoto významného rodu v Čechách a na Moravě by mělo být součástí našeho vyrovnání s minulostí, které musí jít hlouběji než jen do poloviny 20. století.

Stanislav Boloňský

Literatura:

Kolektiv autorů: Česko-lichtenštejnské vztahy v dějinách a v současnosti, souhrnná zpráva česko-lichtenštejnské komise historiků, Matice moravská, Brno 2014

Kolektiv autorů: Roztoky očima staletí, I. díl, Roztoky 2011

Wikipedie

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Výročí roku 2017 | Stanislav Boloňský
Roztoky proti totalitě | Stanislav Boloňský
Kněžna a světice Ludmila | Stanislav Boloňský

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.