Stýkání a potýkání Roztok a Žalova

Název článku, parafrázující výrok významného českého historika, bude možná některým obyvatelům našeho města připadat jako lehce nepochopitelný - zejména pokud zde žijí méně než jednu generaci, ale starousedlíci tuší, o co jde. Vztahy roztockých a žalovských nebývaly vždy ideální, někdy byly i konfliktní.

Před 55 lety, v roce 1960, došlo k definitivnímu spojení dvou samostatných obcí - Roztok u Prahy a Žalova - v jednu obec Roztoky. Na tom by nebylo nic mimořádného, pokud nevezmeme v úvahu, že tyto obce se v průběhu dvou staletí slučovaly a rozlučovaly několikrát.

Nejstarší písemná zmínka o Roztokách, resp. o Petrovi z Roztok, je v panovnické listině z roku 1233. To historie (Levého) Hradce je mnohem starší, sahá až k prvním Přemyslovcům.

Název vsi Hradec-Zialov se objevuje v listinné podobě poprvé v roce 1713, od poloviny 18. století se užívá již jen pojmenování Zialov. Ves dostala název zřejmě podle starého pohřebiště, staršího než je hřbitov kolem kostela sv. Klimenta. Patrně se nacházelo v místě dnes již bývalé cihelny. Roku 1787 byl Žalov spolu s Podmorání (dnes součást Úholiček) administrativně přičleněn k Roztokám. Podmoráň zřejmě získala své pojmenování podle pohanské bohyně smrti a zimy Morany. Jak usoudil V. Beneš Třebízský, v dávné minulosti zde patrně docházelo k jarním rituálům svržení Morany do Vltavy, a to z Řivnáče, či spíše ze Stříbrníku.

Za třicetileté války byly obě obce zpustošeny švédskými vojsky, Roztoky v roce 1638, Žalov v roce 1648.

V polovině 19. století byla císařským diplomem zrušena robota a zavedena politická samospráva obcí, která od roku 1864 funguje na podobném principu jako v současnosti. Možnost volené samosprávy rozhodovat o rozvoji obce vedla jistě k většímu sebevědomí obecních předáků a jejich názorové diferenciaci. Tento proces probíhal v 60. letech 19. století i v Roztokách a Žalově. Významný byl i technický pokrok, jehož nejviditelnějším produktem bylo zprovoznění železniční trati Praha-Podmokly v roce 1850. Snad mohu vyslovit hypotézu, že i tato dopravní novinka měla nepřímý vliv na následné rozdělení obou obcí. Zatímco v Roztokách si pražská buržoazie začala stavět v Tichém údolí svá honosná letní sídla, a začala tak tvořit základ měšťanské společnosti, Žalov se stal spíše domovem železničních stavebních dělníků, kteří se podíleli na výstavbě trati a posléze i na její obsluze. Stavěli si v Žalově malé domky na nevelkých pozemcích a tvořili spolu s dalšími domkáři a námezdními dělníky z cihelny a pískovny základ nové sociální vrstvy. V Roztokách tak vznikl Čakov. Správu obce drželo v rukou až do vzniku republiky sedm největších sedláků spolu s majitelem roztockého panství Josefem Lederem st. a následně jeho synem Josefem Lederem mladším, kteří vlastnili pozemky i v Žalově. V roce 1854 žilo v Žalově 270 osob, zatímco v Roztokách, kde počet obyvatel stoupal mnohem rychleji, 680 osob.

Rozluka v roce 1867

Jednu politickou obec tvořily Roztoky a Žalov od josefínských reforem do roku 1867, kdy došlo k jejich opětovnému rozdělení. Hlavní iniciativa byla tehdy zřejmě na straně čelních představitelů Roztok. I po osamostatnění však zůstaly obě obce spojeny různými vazbami, např. Žalov byl obcí k Roztokům přifařenou a přiškolenou, v Žalově byl společný hřbitov, nikoli však pošta. Zůstaly i spory, vyplývající z nepříliš dobré platební morálky při plnění vzájemných finančních závazků. Toto určité napětí a soupeření mezi Roztoky a Žalovem přetrvalo mezi starousedlíky až do nedávných časů a nezaniklo zcela ani po opětném sloučení obcí v roce 1960.

Josef Srb byl v šedesátých letech 19. století na mnoho let posledním starostou spojených obcí Roztok a Žalova. Byl zřejmě synem předchozího starosty Václava Srba, neboť bydlel též v čp. 1 v Žalově, kde měl posléze Václav Srb výminek. Jeho působení v čele obce skončilo neslavně vyšetřováním a trestním oznámením pro špatné hospodaření s obecními financemi. Zdá se, že i toto problematické působení žalovských statkářů v čele spojené obce vedlo roztocké předáky k rozhodnutí o odloučení. Žádost podali 4. prosince 1865 a vyhověno jim bylo v únoru 1867, kdy byl vydán příslušný dekret potvrzující „vyloučení osady Roztok z dosavadního svazku obecního a ustanovení jí za obec místní o sobě“.

Z listinných dokumentů Okresu Smíchovského a Zemského okresního soudu vyplývá, že starostové Václav a Josef Srbovi zadrželi v letech 1861-1863 a 1864 část obecních financí, když vybrali daně, přirážky, poplatky a nájemné za pozemky, ale peníze neodvedli do obecní pokladny, šlo celkem o 185 zlatých. Po rozdělení na dvě obce vyvolaly Roztoky arbitráž, která prokázala vinu těchto funkcionářů a bylo uloženo žalovskému obecnímu výboru ztrátu Roztokům uhradit. Žalovský starosta Václav Skrčený však odpovědnost své obce odmítl a směroval ji výhradně k V. a J. Srbovým. Celková pohledávka vůči Žalovu byla nakonec vyčíslena na 317 zlatých a 14 krejcarů, neboť dluh byl i v dalších aktivech, např. v chudinském fondu.

Výsledkem divergence obou obcí bylo i dosažení statutu městyse pro Roztoky v roce 1893 a také vznik nové měšťanské elity. Žalov si naproti tomu ponechal tradiční venkovský ráz, zájem vlastenecké veřejnosti přitahoval jen starobylý Levý Hradec.

Po vzniku republiky se odlišná struktura populace promítla i do politických preferencí. Zatímco v Roztokách dominovaly strany pravého a nacionálního středu (s významným vlivem Jednoty legionářské), v Žalově došlo k výraznému příklonu doleva, k sociální demokracii a posléze ke KSČ.

Během nacistické okupace působilo v Žalově 3. ilegální vedení KSČ.

Ve dvacátých letech začíná přiškolená obec žalovská řešit nedostatečnou kapacitu společné roztocké školy a eventuální finanční příspěvek na stavbu nové budovy v Roztokách. Žalovské děti tvořily téměř polovinu počtu žáků roztocké školy (cca 45 %). Původním záměrem bylo postavit samostatnou školu pro Žalov, Řež a Husinec. Když tento záměr zkrachoval, bylo rozhodnuto o ponechání přiškolení k Roztokám. Spor o spolufinacování nové školy však trval ještě několik let, což nebylo dáno jen nedostatkem financí. Na roztockou radnici směřovaly i časté stížnosti týkající se špatného stavu polní cesty ze Žalova do Roztok kolem křížku, kudy chodily do školy žalovské děti (tato historická cesta bohužel při přeparcelaci v 90. letech 20. století zanikla).

Po skončení 2. světové války šly obě obce svou vlastní cestou, v některých místech, např. na Kocandě, docházelo ke spontánnímu prorůstání zástavby bez ohledu na hranice katastru.

Mnoho obyvatel obou obcí také našlo zaměstnání v roztocké továrně na výrobu penicilinu a dalších antibiotik, která byla s velkou slávou otevřena na podzim roku 1949.

Sloučení bez diskuse a referenda

Počátkem roku 1960 obdržely Národní výbory dopis z ÚV KSČ s výzvou ke slučování obcí. Roztoky měly v té době 4354 obyvatel a Žalov 1350. O takových výzvách nebylo zvykem příliš diskutovat a události nabraly opravdu rychlý spád. Okamžitě byla vytvořena společná komise Roztok a Žalova, která měla sloučení připravit. Zatímco dnes by se muselo konat místní referendum, tehdy bylo za tři měsíce vše hotovo.

Dne 26. února 1960 se konalo veřejné zasedání Národního výboru v Roztokách, které návrh na sloučení obou obcí aklamací schválilo. O tom, jak se v těchto dobách „schvalovalo" si netřeba dělat iluze. Bylo to vlastně formální potvrzení stranické direktivy, politického rozhodnutí. Na veřejné schůzi v Žalově hlasovalo pro sloučení 154 občanů, pouze 3 byli proti. Vzhledem k tomu, že v Žalově nepanovalo mezi veřejností ze sloučení žádné nadšení, je tento výsledek zajímavý. Je možné předpokládat, že ti, co se záměrem nesouhlasili, nejspíše zůstali doma. Zejména žalovští patrioti pociťovali tento krok negativně. Nešlo jen o hrdost na prastarou historii Žalova a Levého Hradce, ale hlavně o obavy, že budou ve sloučené obci tím výrazně slabším partnerem. Větší aktivita byla bezesporu na roztockých představitelích a orgánech. I veřejné mínění v Roztokách bylo pragmatičtější, neboť sloučením obcí měla vzniknout nejlidnatější obec okresu, což měl být start k dosažení statutu města (jehož bylo dosaženo v květnu 1968) a k nové prosperitě. Dne 10. června 1960 se na poslední schůzi sešla rada MNV v Žalově. Dva dny nato se pak uskutečnily volby do společného MNV Roztoky. Tím fakticky samostatná obec Žalov administrativně zanikla, zůstalo jen katastrální území Žalov, které existuje podnes. Mnozí žalovští tento fakt vnitřně neakceptovali, neboť ho považovali za účelový politický diktát. Sloučení obcí mělo pro obyvatele Žalova jeden konkrétní nepříjemný důsledek - došlo k přečíslování všech domů, a to tak, že k dosavadnímu číslu popisnému bylo přičteno 1040.

Prvním předsedou Národního výboru sloučených obcí se stal dosavadní předseda MNV Žalov František Špaček, který v této funkci setrval až do března roku 1971. Ze Žalova byl i jeho nástupce Antonín Rokos. S ohledem na složité vnitřní vztahy obou částí našeho městečka byli představitelé spojené obce vybíráni vyváženě z Roztok a Žalova. Tento model byl zachováván až do roku 2002.

Poslední pokus o revizi

Po listopadu 1989 se znovu objevily vážné úvahy o osamostatnění Žalova, které se však ukázaly jako nereálné. Odstředivé tendence se projevily již v atmosféře revoluční euforie při vzniku Občanského fóra. V Roztokách se ustavilo OF 1. prosince 1989 na shromáždění občanů ve školní jídelně, v Žalově pak bylo nezávislé OF založeno 4. ledna 1990. Na ustavující schůzi byl přítomen i místopředseda MěNV Ota Batelka, několik stávajících poslanců MěNV a 140 občanů. Roztocké OF zastupovali Stanislav Boloňský a Ivo Svoboda, kteří to takříkajíc „schytali“ za minulé vedení obce. Atmosféra byla velmi vyhrocená, část občanů rezolutně požadovala odtržení Žalova od Roztok, neboť sloučení obcí v roce 1960 považovali za „začátek úpadku Žalova“.

Sjednocující ideou obou částí města se stalo zpracování a přijetí Územního plánu sídelního útvaru počátkem 90. let, který ve svých důsledcích zabránil výstavbě tzv. roztocké varianty přemostění vltavského údolí a vedení pražského dopravního okruhu přes katastr našeho města, když plochy původně vymezené pro tuto dálniční komunikaci byly určeny pro bytovou výstavbu a postupně zastavěny (Solníky, Panenská I a Panenská II).

Stanislav Boloňský

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Jako můry za světlem | Roman Jandík
Škola kompetentně | Roman Jandík
Veřejná prezentace projektu | Tomáš Novotný
Pochybuji, tedy jsem | Stanislav Boloňský

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.