Tento způsob léta.

Pokud občas jedete na Prahu městskou linkou do Hostivaře, znáte staré „pantografy", tedy soupravy kdysi označované jako řada EM 475 a nyní 450/451. Jejich první výrobní série z druhé poloviny šedesátých let měly normální stahovací okna, ale pak nějaký kreativec s odkazem na poruchovost původních oken (pravda, v zimě nejde občas nějaké vytáhnout) vymyslel malá sklopná okénka. Kdo jel takovou soupravou, vyhřátou hodinovým stáním na pražícím slunci, přečká i all inclusive last minute zájezd s cestovní kanceláří, jejíž jediné letadlo definitivně zkolabuje po přistání v oáze uprostřed saharské pouště.

Stejně jako u pantografů, tak i u „autobusů na kolejích" (kdysi řada M152, nyní 809/810) se stavěly nejdřív soupravy se stahovacími okny, později vyklápěčky. Jenže zatímco pantograf uhání devadesátkou a vzduch přece jen trochu pecí uvnitř proudí, motoráky po mizerném železničním svršku lokálek mohou jet čtyřicet či padesát za hodinu a stavějí na každé mezi. A u motoráků je ještě jedna přitěžující okolnost. Na mnoha tratích je už zaveden samoobslužný provoz (specifický způsob odbavení), a tak uslyšíte po každé zastávce: „Vážení cestující, tento vlak je bez průvodčího. Předem zakoupenou jízdenku si označí cestující v označovači. Neoznačená jízdenka je neplatná. Cestující bez platné jízdenky je povinen si zakoupit jízdenku u strojvedoucího. Děkujeme vám, že využíváte našich služeb." Po každé zastávce. Kdyby se aspoň někdy ozvalo: „Vážení cestující, tento vlak je bez brzd." Nebo: „Cestující bez platné jízdenky bude vhozen pod vlak vyšší kategorie (rychlík, abyste rozuměli)." Ne, pořád stejně. Čtyřicet stupňů, třicet lidí v kleci, patnáct zastávek. Brain-storming s neuvěřitelnými výsledky. 

Nejspíš právě v motoráku jsem začal uvažovat o bezlepkové dietě u kanibalů, se kterou jsem zaskočil pak kolegy radní, když jsme se bavili o dodávkách bezlepkových jídel do mateřských škol pro celiakální děti. Ale představa kanibala-dietáře, který nemůže ohlodávat lebky a je odkázán na produkty z agrofertních masen, jako jsou drůbeží salám nebo dětská šunka, je opravdu strašná.

V půlce srpna, po měsíčním katastrofálním suchu, jsem zase cestou motorákem do Velvar začal meditovat nad tím, co se stane s břehy, když vyschne řeka. Bude se tomu ještě říkat břehy? A pokud ne, nebude tím ohroženo konání Slavností pravého a levého břehu? Když jsme byli ve Velvarech z pojízdné remosky vypuštěni, tak jsem si uvědomil, že i rokle má břehy, a uklidnil jsem se, i když jen částečně, neboť v rokli se nepozná, který břeh je pravý a který levý.

Takže až zase někdy ten nahoře (za vydatné pomoci toho dole, protože ten přece přikládá pod kotel) v létě dopustí to, co dopustil letos, vydejte se motorákem po českém venkově. Pokud to ve zdraví přečkáte, tak vás v dobře vypečeném vláčku třeba taky něco napadne. Nejspíš to, proč v Roztokách ani v Žalově nemáme žádnou nádražní hospodu. Takovou, jakou obnovili například v Neuměřicích. Z motoráčku stoupajícího z Kralup na Slaný jsem mnohokrát pozoroval idylický obrázek jak z Hrabala. Na zahrádce před Starou hospodou vysedávají štamgasti, popíjejí z půllitrů, vedou řeči a vůbec jim nevadí, že ve stínu je pětatřicet a servírce pohříchu už taky tolik.

Jarda Huk

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Padesátileté sucho | Stanislav Boloňský
Sportovat od... do... | Lenka Vozková
Prázdninová hra na koalici | Martin Štifter
Vzpomínka na Láďu | Jan Jakob
Aurage | Antonín Matzner

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.