Už nemusím nikomu nic dokazovat

Uskutečnit rozhovor s Lukášem Vaculíkem nebylo nic snadného. Jednak poskytováním rozhovorů zrovna neplýtvá, jednak je pořád pracovně vytížen. Trvalo mi skoro rok, než si našel ve svém nabitém kalendáři čas na popovídání. Nicméně trpělivost přináší růže, a někdy i rozhovory. Odměnou mi bylo nesmírně příjemné setkání s charismatickým umělcem. Od dob, kdy byl idolem dívek a žen, mu sice přibyly šediny a vrásky, ale ta okouzlující klukovská jiskra v očích mu zůstala.

• Před několika lety jsem vás poprvé zaznamenala v Roztokách, bydlel jste krátkou dobu vedle nás v Masarykově ulici. Jak se stalo, že jste se přistěhoval do Roztok? 

Tenkrát nám skončil pronájem v Praze a do nájemního bytu v Roztokách jsem se dostal díky rodinným vztahům. Ale chtěli jsme bydlet ve svém, takže jsme si koupili náš současný byt v Žalově a bydlí se nám tu dobře.

Znal jste Roztoky už předtím?

Jezdíval jsem kdysi do Koliby v Tichém údolí, když ještě existovala, kamarád tam dělal kuchaře. Ale přiznám se, že nahoru na kopec jsem vlastně nikdy nevyjel.

Popularitu jste získal jako velmi mladý herec. Jak se na své začátky díváte dnes, kdy jste překročil padesátku?

Film je v jedné věci „sviňa“. Zatímco na fotografii vidíte po letech jen svůj vzhled, svou fýzis, film vás ukáže celého, jaký jste byl, telecí, neposkvrněný. Trochu z toho na mě jde smutek - tu naivitu, tu čistou duši už člověk ztratil.

• Napadá vás někdy, že byste to chtěl vrátit?

Vracet se nechci. I když je pravda, že se všichni rodíme s dobrejma věcma, ale pak nás prostředí začne deformovat, začnete říkat něco jiného, než si myslíte, začnete dělat kompromisy a už je všechno jinak.

Pořád jste hodně vytížený. Jak to zvládáte?

Musím říct, že mi zatím ta steeplechase v práci nevadí, pořád to dávám. I když před časem se mi to zrovna nějak všechno nahrnulo na jednu hromadu. Měly končit Děti ráje, tak jsem nastudoval novou hru, začal účinkovat v muzikálu Lucie a pak mi najednou řekli, že Děti ráje pokračují a že je nemůžu nechat ve štychu. Takže jsem měl šest i sedm představení do týdne a věděl jsem, že to někde musí kleknout. A taky že jo, odešly mi hlasivky, po deseti minutách představení jsem pokaždé začal chraptět.

Ale přežil jsem to a jedu dál. Spíš už nemám tolik elánu na věci kolem, něco zařizovat a podobně, to už se mi nechce.

V Dětech ráje jsem vás viděla. Byl jste tam obklopen velmi mladými kolegy. Jak se vám s nimi spolupracovalo?

Úžasně, to byla bezvadná parta. Ta děcka, jak sem jim říkal, do toho vnesla neuvěřitelnou energii, kterou jsem z nich čerpal jako nějakej upír. Hrálo se to s přestávkami pět let, a pořád to byla skvělá zábava.

Čím si vysvětlujete úspěch tohoto kusu, který pobláznil nejen pamětníky, ale i mladé publikum, že si zpívalo se zpěváky, a dokonce se v hledišti tancovalo?

Já myslím, že to bylo víc faktorů. U těch starších v tom určitě byl kus nostalgie. Určitě to hodně stálo na písničkách Michala Davida. On jimi leckdo hlasitě pohrdá, ale na jakémkoli mejdanu, když se po půlnoci začnou hrát „davidovky“, jdou trsat a zpívat všichni. Taky si myslím, že se do publika valila ta energie mladého souboru. V divadle jde pokaždé o chemii mezi hledištěm a jevištěm, ta se musí vytvořit každý večer znovu, a ne vždy se to musí podařit. Ale zrovna u Dětí ráje si nepamatuju špatné představení.

Tenhle muzikál napsal Sagvan Tofi. Dělal jsem si z něj srandu, že vzít Davidovy písničky a kolem nich rozvinout nějaký jednoduchý děj, to umí každý. Ale není to pravda. Vznikl jiný podobný projekt (Je třeba zabít Davida) a vydržel asi tak měsíc. To Děti ráje už měly nějakých 470 repríz. To si mě pak Sagvan hezky vychutnal.

Bylo na vás vidět, že jste si Děti ráje užíval. Užíváte si takhle na jevišti pořád?

No, kdyby se měl někdo na jevišti trápit, tak by asi měl změnit povolání, ne?

Začínal jste kdysi v Městských divadlech pražských. Dnes jste na volné noze?

Ano, po revoluci jsem ještě hrál v Divadle komedie, v Rokoku, dva roky v Činoherním klubu. Ale teď už jsem léta nájemná puška.

Věnujete se divadlu i filmu. Dáváte něčemu přednost?

Dneska už moc netočím. Doba se změnila a divadlem se dá docela dobře uživit.

S divadlem ale poměrně dost cestujete. Neunavuje vás to?

Samozřejmě, jezdí se hodně, Barták (Jiří Bartoška) tomu říká „orat meze“, ale mně to nevadí. Dřív jsem jezdil sám, ale dneska už jezdím společně s ostatními, je to větší sranda. Ale na natáčení naopak jezdím vlastním vozem, abych nebyl na nikom závislý, nemusel čekat, až se uvolní někdo, kdo mě odveze. A vůbec nejlepší je to poslední natáčecí den, to všichni odfrčí a jsou schopni vás nechat někde uprostřed lesa.

Když jsem s filmem začínal, bydlel jsem na Hanspaulce. Sice mě tam vyzvedávali, ale jak jsem později zjistil, trasa se nestanovovala podle bydliště, ale podle věku. Takže se samozřejmě brzo ráno jelo pro Vaculíka, pak se pár hodin jezdilo po Praze sem a tam, poslední nastoupil pan Menšík a jelo se zpátky kolem mého bydliště natáčet. To jsem fakt zíral.

Jak se na svou kariéru díváte zpětně?

Všechno, čím jsem prošel, je kus mého života. Ale dnes není pro mne až tak důležitý výsledek, jako to, s jakými lidmi jsem se tam setkal a jestli mi s nimi bylo dobře. To je dnes pro mne důležitější.

Někdo řekl, snad to byl Anthony Hopkins, že už nemá potřebu někomu něco dokazovat. To se mi líbí a tím se řídím.

Ještě máte jednu roli - otcovskou. Najdete si čas na svého jedenáctiletého syna?

Najdu a je to pro mě velká radost. Je v pohodě, spíš než „jenom“ syn je to pro mě dobrej parták, který má neuvěřitelný smysl pro humor. Někdy spolu prochlámeme celej den. Nedávno už se mně zeptal: Tati, dá se s tebou vůbec mluvit vážně?

Už vnímá, že má slavného tatínka?

Už ano, ale nemá s tím problém.

Máte pocit, že si roli otce užíváte víc, než kdybyste měl syna třeba ve dvaceti? 

Jednoznačně. Ve dvaceti člověk vůbec netuší, o čem to je. Navíc v tomhle telecím věku bývá často manželství a rodičovství jako koule na noze. Přítěž. Až po čtyřicítce jsem zjistil, že už mě to nikam netáhne. Oženil jsem se a založil rodinu. A to tatínkovství, to je pocit, který je nepopsatelný a nepřenositelný.

Otázka na závěr: včera jste měl natáčení. Co to bude za film?

Vybíjená podle Michala Viewegha.

Tak se budeme těšit na premiéru. A doufáme, že k dvěma představením, která jste zatím v Roztokách odehrál, ještě nějaké přibude. A díky za příjemný rozhovor.

Foto: Marie Hrůzová

S Lukášem Vaculíkem hovořila
Vladimíra Drdová.

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.