V předvečer Památky zesnulých

Jednou z činností, jimiž se člověk liší od ostatních živočišných druhů, je uctívání památky zesnulých předků v místě jejich posledního odpočinku. Máme na to dokonce den v kalendáři, kdy navštěvujeme a upravujeme hroby svých blízkých, zapalujeme svíčky a vzpomínáme.

Vždy začátkem listopadu se hřbitovy rozzáří desítkami svíček. Má manželka měla v dětství ze svého pokoje výhled na hřbitov, a protože má v této době narozeniny, usoudila její dětská mysl, že ta kouzelná světélka za oknem hoří na počest jejího výročí.

Na své rodiče vzpomínáme všichni. Někdo v dobrém, někdo možná ne tak docela. Ale vždy se vší vážností a ve víru emocí. Je to příležitost k zastavení a zamyšlení nad tím, co bylo, co mohlo být, co bylo jinak anebo vůbec nebylo.

Někteří tvrdí, že s nimi jejich blízcí mluví. Je to určitě nevědecké, ale věda taky neumí všechno vysvětlit. A nakonec, co na tom, jestli skutečně komunikujeme s dušemi zemřelých, nebo jenom pracuje naše podvědomí. Důležité je to intimní poselství, kterého se nám tím dostává, ať je jeho původ jakýkoli.

Odcházení z tohoto světa je přirozenou součástí života. Postupně nás opouštějí starší generace, pak i naši spolužáci, přátelé a známí. Je to připomínka toho, že ani my tu nebudeme věčně. A že bychom svůj vyměřený čas neměli promrhat zbytečnostmi a zlobou.    

Jaroslav Drda

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.