Válka skončila před 70 lety

Druhá světová válka skončila před 70 lety. Ačkoli po krátké euforii následovalo 40 let nesvobody a tzv. studené války, nemohlo se to vyrovnat vrcholně traumatizujícím zážitkům, jaké museli prožít naše rodiče a prarodiče. Važme si toho, že jsme byli války ušetřeni a nezapomínejme na její příčiny i následky.

Roztoky během války neprošla fronta, nebyly terčem bombardování, jako třeba Praha či Kralupy, nedošlo zde ani k jiným projevům hmotné válečné devastace. Za to, že Roztoky, Žalov a další okolní obce přečkaly válku bez pohromy, možná vděčíme i rozhodnutí prezidenta Beneše vydat v roce 1938 Sudety bez boje. V případě válečného konfliktu s Německem měla být na levém břehu Vltavy vybudována poslední obranná linie hlavního města. V tom případě by v našem regionu patrně proběhly těžké boje s nejasným výsledkem.

Ve vědomí zdejších lidí však válka zanechala těžké trauma, které nezůstalo bez následků. I z Roztok byli transportováni na smrt Židé, i v Roztokách zaplatilo několik občanů svou účast v odboji proti okupantům svým životem.

Prolog

Nejvýznamnější událostí jara roku 1945 v Roztokách byl příjezd a zastavení vlaku s přibližně 4 tisíci vězni z likvidovaných koncentračních táborů v podvečer dne 29. dubna, pro který se vžilo označení „transport smrti“. Během dne se díky železničářům a zaměstnacům roztocké pošty rozšířila zpráva o blížícím se transportu od Lovosic, který krátce zastavil v Nelahozevsi a Kralupech. Díky statečnosti přednosty stanice Jana Najdra, který vzal odpovědnost na sebe, byl vlak o 77 vagonech před výjezdem na Prahu zastaven a setrval zde 24 hodin. Příjezd vlaku znamenal pro místní obyvatele šok. Otevřené vagony, tzv. dobytčáky, byly nacpány zuboženými, polomrtvými lidskými bytostmi. Transport byl hlídán ostrahou SS a zprvu nebylo dovoleno nikomu vagony opustit. 

Jeden z vězňů, který se chtěl napít u nádražní pumpy, byl strážcem zastřelen. Další byl podle svědectví účastníků zastřelen při pokusu o převzetí bochníku chleba. V průběhu času však ostražitost strážců polevila, když jim byl nabídnut proviant a alkohol. Bylo tak možné zorganizovat nebývalou akci na podporu vězňů.

Mrtví a polomrtví byli z vlaku vyneseni na peron. Této obtížné práce se ujali zejména mladí chlapci - maturanti, naverbovaní do oddílu Technische Nothilfe. Bylo zřízeno provizorní obvaziště na zahradě nedalekého domu čp. 80 v Rýznerově ulici, kde bydlel místní lékař MUDr. Ladislav Tichý. Ten se svým synem a dalšími dobrovolníky, zejména ošetřovatelkou Bindrovou a zdravotní sestrou Zd. Preiningerovou, ihned pustil do záchrany nemocných - s vesměs těžkými infekčními chorobami, ale i s různými zraněními. Polní lazaret Červeného kříže byl zřízen v bývalém chudobinci v Jungmannově ul. čp. 143 (dnes ZUŠ). Sem byli nemocní převáženi na vozech z velkostatku, který přiléhal z druhé strany nádraží (dnes zámek, Středočeské muzeum). Zde se o ně staraly dobrovolné sestry Červeného kříže (většinou mladší 20 let) - Beranová, Krásná, Svobodová, Kobrová, Doležalová, Nelibová, Erbanová, paní Tučková a zdravotní sestra Dittrichová, ale i řada dalších. Těžkou práci zastávali další dobrovolníci - Petrák, Bromovský, Vlášek, Bezchleba, Moravec, MUDr. R. Poledník a medik S. Daum. Pro zúčastněné to byl šokující zážitek, který ve své paměti nesli po celý život (už jich bohužel mnoho nepřežívá). Fyzicky schopnější vězni využívali nepřehledné situace na nádraží a toho, že dlouhý vlak začínal i končil mimo stanici, k útěku. Většinou šlo o cizince, Poláky, Francouze, Holanďany, Rusy či Ukrajince ale byli mezi nimi i Češi. Byli hladoví, v chatrných koncentráčnických hadrech, zavšivení, nemocní. Bez ohledu na obrovská rizika si je místní obyvatelé (i obyvatelé Žalova a dalších přilehlých obcí) rozdělili do rodin a ukrývali je až do konce války. Bylo jich kolem tří set. Pro mnoho těchto osvobozených vězňů se tak stal tento transport transportem naděje. Rozběhla se velmi široká potravinová pomoc vězňům, v čekárně vznikla polní kuchyně a přímo na peroně byla distribuována polévka a další pokrmy. Mnoho na smrt vyčerpaných vězňů dostalo po dlouhé době opět normální jídlo. To bylo obětí pro místní samo o sobě, protože v této době byl nejen lístkový přídělový systém, ale už i vázlo zásobování.

Nechybělo mnoho a přednosta stanice Najdr zaplatil za svou smělost životem, když zastavení vlaku přijelo vyšetřovat gestapo. Myslím si, že jen další vývoj válečné situace v Praze mu zachránil život.

Dne 3. května se konal pohřeb deseti obětí z transportu do hromadného hrobu na Levém Hradci, nad nímž byl v roce 1947 vztyčen žulový památník od sochařky Hedviky Zaorálkové. Jsou do něj vytesány státní znaky zemí, z nichž pohřbení pocházeli. S jedním nedostatkem. Přestože podle záznamů obecní kroniky zde leží také dva političtí vězni německé národnosti, jejich státní symbol na obelisku chybí. Třeba to časem napravíme.

Povstání

Pod vlivem nepřesných zpráv o pohybu americké armády v západních Čechách vydal povstalecký Revoluční národní výbor v Roztokách rozkaz k mobilizaci již 3. května, ale následně ho zrušil. Předzvěstí Pražského povstání byly 4. května první případy odstraňování německých nápisů.

Dne 5. května před polednem povstání pod vlivem zpráv o blížící se západní i východní frontě, spontánně naplno vypuklo, když předtím vzbudilo pozornost známé ranní rozhlasové ohlášení času „je sechs hodin". V Roztokách je ujal moci Revoluční národní výbor v čele s JUC. J. Kauckým a plk. Wiesnerem. Již v průběhu odpoledne spěchala první četa roztockých dobrovolníků na pomoc bojující Praze. V Roztokách byla asi stočlenná německá vojenská posádka ubytována od roku 1940 ve škole a její morálka již nebyla příliš bojechtivá. Velel jí sudetský Němec H. Scherupp z Děčína, který se zástupcům vojenské složky Revolučního národního výboru bez odporu vzdal. Stejně tak bez odporu složil zbraně vojenský oddíl v Sakuře. Horší situace byla v bývalém hotelu Maxmiliánka, kde se nacházela boje schopná skupina Hitlerjugend a SS. Ti se ale také po krátké přestřelce poměrně rychle „vypařili'!, takže k žádným vážným ozbrojeným střetům na katastru našeho města nedošlo. Přesto zde v průběhu povstání byli dva padlí. Prvním byl Antonín Krásný ze Žalova, který na hlídce u řeky pod Levým Hradcem vystřelil na jednotku SS ustupující po druhém břehu Vltavy z klecanského letiště. Vojáci střelbu opětovali a výsledek byl pro dvaatřicetiletého dobrovolníka fatální. Jeden z mladých povstalců zahynul při tomto střetu i na husineckém břehu řeky, což zde připomíná nenápadný pomníček. Škoda že nemá pomníček na žalovském břehu i Antonín Krásný. Druhou obětí byl Polák, jeden z osvobozených vězňů transportu, který zemřel po neopatrné manipulaci s pancéřovou pěstí.

Nacistická vlajka nad Školním náměstím (v pozadí bývalý chudobinec)

RNDr. Jan Najdr, přednosta železniční stanice Roztoky u Prahy (snímek z poloviny 50. let)

To však nebyli jediní padlí z Roztok a Žalova. Během druhého dne povstání se zformoval oddíl povstalců, kteří na několika nákladních vozech jeli na pomoc bojující Praze a zasáhli zde do těžkých bojů v Dejvicích a Bubenči. Těžká bitva se odehrála zejména v bubenečské sladovně (dnes je tam prodejna Kaufland), která byla hájena jednotkou SS. Druhé velké ohnisko bojů bylo v okolí bubenečského nádraží, kam dorazili mladí bojovníci z Roztok 7. května na ukořistěném německém obrněném vlaku. Přímo na nádraží padl Josef Žirovnický (20 let), asi 300 m od nádraží u ohradní zdi Stromovky zahynul teprve devatenáctiletý Miloslav Vraštil (člen roztockého oddílu Technische Nothilfe). V Praze padli i další roztočtí - železničář Jan Procházka (26 let) a Ladislav Spěšný (31 let). Po všech jsou pojmenovány v našem městě ulice či náměstí.

Epilog

Dne 8. května podepsala Česká národní rada dohodu s velením německých vojsk o ukončení bojů a jejich odchodu z Prahy k americké demarkační linii.

V ranních hodinách 9. května přijela do Roztok předsunutá hlídka Rudé armády od Kralup a zaujala stanoviště na roztocké poště v Nádražní ulici. Posléze dorazily i bojové oddíly s „kaťušemi“., velitelství sovětských vojsk se ubytovalo v hotelu Maxmiliánka v Tichém údolí. Tím válka skončila, v Roztokách ne však docela. Odehrálo se ještě jedno dějství válečného dramatu. V Roztokách bylo soustředěno velké množství (několik set) německých zajatců, jak příslušníků wehrmachtu, tak jednotek SS. Byli zde také uvězněni někteří kolaboranté a místní Němci, kteří včas nezmizeli. Většina z nich byla internována ve dvou táborech - jeden byl v Roztokách na sokolském hřišti, ve škole a Wohankově továrně; druhý v Žalově v bývalé cihelně. Až do odsunu v následujícím roce byli posléze muži i ženy (v Žalově byly internovány i děti) využíváni zejména k zemědělským pracím. Blíže nespecifikovaná skupina zajatců, označená za „bandity SS“, kteří byli vězněni v bývalých vinných sklepích v Tichém údolí, však byla „pro odporné činy a mravní zhovadilost“ revolučním národním výborem kvapně odsouzena k smrti a poněkud divokým způsobem místními občany popravena 10. května (a možná i následující den) v roztockém háji - v bývalé pískovně a v tzv. Anglickém parku. Rozsudek smrti uvádí 29 mužů, policejní protokol z roku 1949 mužů 35, přesný počet ale není znám. Exekuce evidentně neproběhla najednou, ale postupně, o čemž svědčí tři lokalizovaná místa poprav. Tito mrtví se v bezejmenných hrobech, které si museli sami vykopat, nacházejí dodnes. Spolu s Němci zde byli také popraveni i dva roztočtí kolaboranti Holub alias Taube a Hrubý. Podle svědectví byla pro ně smrt vysvobozením, protože byli předtím krutě mučeni, stejně jako nejmladší, zřejmě patnáctiletý příslušník Hitlerjugend. Nelze pochybovat o tom, že mnozí z těchto lidí si smrt za své válečné zločiny zasloužili, faktem ale zůstává, že byli zastřeleni civilisty po skončení války, prakticky anonymně a bez soudu. Zajímavé je, pokud se lze spolehnout na svědectví účastníků těchto veřejných poprav, že v popravčí četě nebyli, kromě jediné výjimky, osvobození vězni z transportu, ani stateční účastníci Pražského povstání, kteří nasazovali život na barikádách. Doufejme, že se časem dokážeme vyrovnat i s tímto dluhem minulosti, např. tím, že mrtví budou pohřbeni, jak náleží. Vedení města již v tomto směru koná konkrétní kroky.

Stanislav Boloňský

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

RNDr.Najdr Jan

Tento skromny clovek byl muj dedecek. Zachranil p.MUDr .Cerneho z transportu smrti. Pan doktor me v r.1945 zachranil pri zivote. Dostala jsem zaskrt a on sehnal injekce , ktere se pichal okolo srdicka, dale jeste napisi, byla jsem v nemocnici na Karlove v Praze Byla jsem uplne hlucha. Dedecek ho privedl, aby mi nejak pomohl. Zjistil, ze mam 2 nosni mandle, 1 vyndal dole v ordinaci . Pak jsem pomalu zacala slyset, uvolnovaly se mi hleny. Prijela jsem 23.04.2015 a pochopila jsem, ze dedecek me mel nejradsi z cele rodiny. Vzal me pod Barrandov na Trilobity atd. Moc dekuji vsem, kteri prisli , vzpominky mi tahly hlavou. Chtela jsem podekovat Dr. Cernemu, ale take uz nezije. Dekuji vsem, kteri prisli na Levy Hradec. Tezko jsem zadrzovla plac.Preji vsem, kteri se zucastnili a byli stejne dobri a podali ruku kazdemu , kdo si vse zaslouzi. Dekuje .Mgr. Zilova Zdenka.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.