Vánoční rozhovor s roztockým filantropem Vojtěchem Sedláčkem

Už tisícovka pomůže člověku odrazit se ode dna

Vojtěch Sedláček, iniciátor projektu Nejdřív střecha, pomohl více než sto padesáti lidem bez přístřeší překonat první dny bezdomovectví. Za tuto iniciativu mu na podzim tohoto roku Nadace Via Bona udělila Cenu za otevírání nových cest.

 

Zprava: Velvyslanec Spojených států amerických Andrew Shapiro, Vojtěch Sedláček, Jakub Marek

V době totality učil Vojtěch Sedláček jako dobrovolník děti v „Jedličkárně“ programovat. Po revoluci rozjel se svými žáky podnikání, za které získal ocenění Sociální podnikatel ČR roku 2006. Vojtěch byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a prvním roztockým porevolučním starostou. Má pět dětí. Vystihuje ho motto, které sám rád užívá: „Dokud je člověk živ, tak se musí zmítat“

Vojtěchu, jak se zrodil projekt Nejdřív střecha?

Všechno to začalo rozhovory s Kubou Markem, který pracuje v Naději. Hledali jsme možnost spolupráce. Moje první myšlenka byla rozšířit okruh svých zaměstnanců o bezdomovce. Zjistil jsem ale, že to nejde. Ekonomicky to nevycházelo. Zaměstnávám lidi s různými handicapy, ale jsme regulérní firma, která si musí na sebe vydělat. Dalším nápadem bylo poskytnout lidem, kteří se právě ocitnou na ulici bez jakýchkoli prostředků, střechu nad hlavou. A z toho vznikl po více než ročním zkoušení projekt Nejdřív střecha.

Jak se stane, že se člověk ocitne na ulici?

Na základě nešťastného procesu. Rozpadne se mu vztah, ztratí práci, zadluží se, má psychické nebo duševní problémy... Roli může hrát mnoho dalších okolností. Je zraněný, zmatený, každým dnem na ulici prudce klesá jeho sociální kompetence, tím se snižuje šance na jeho návrat do normálního života.

Těmto lidem nepomáhá stát? Mohou přece využít ubytovny a azylové domy...

Zákon říká, že prostředky v hmotné nouzi mohou být poskytnuty člověku na základě šetření v místě bydliště. V případě, kdy je člověk bez domova, není kde šetření provést. Člověk, který ztratí domov, je dezorientovaný, neví, kam má jít. Často nemá doklady. Během několika dní přestane mít čisté oblečení, přestává být partnerem pro jednání na úřadech, i jeho sebevědomí pro jakékoli jednání je v troskách. Za jedno přespání v ubytovně zaplatí 30 korun, v azylovém domě, který je „komfortnější120 korun. Náš projekt nabízí střechu nad hlavou na jeden až dva měsíce každému, kdo si o to na ulici řekne, bez nároku na finanční spoluúčast.

Kolik projekt stojí a kdo ho financuje?

Na rozjezd projektu jsem dal 130 tisíc korun. V současné době přispěly desítky dalších lidí. Je nutno říci, že bez ochotných lidí z Naděje by ale projekt neběžel. Oni jsou totiž těmi, kdo klienty vyhledávají, kontaktují, nabízejí jim ubytování a pomáhají jim s návratem do běžného života.

Jakou částkou je možné přispět?

Praxe ukazuje, že už tisíc korun, které zajistí ubytování jednomu člověku na měsíc, má šanci ho z ulice dostat. Z prvních statistik, které máme, se ukazuje, že se člověk bez domova dokáže postavit na vlastní nohy už za 21 dní. Na stránkách www.nejdrivstrecha.cz máme transparentní účet, na kterém jsou uvedeni všichni, kdo přispěli. Tam si taky můžete přečíst příběhy řady lidí, kterým už projekt pomohl. Výše příspěvku je čistě na každém. Každá stokoruna má smysl. A to hlavní, co se financí týká, je, že veškeré přijaté peníze jdou pouze a jen na ubytování. Tedy není z nich hrazena žádná režie, dokonce ani bankovní poplatky.

Jak dlouho projekt běží?

Projekt běží 14 měsíců. První rok byl rozjezdový, chtěli jsme vyzkoušet a odladit, jak projekt funguje. Teď víme, že funguje a má smysl. V těchto dnech ho rozšiřujeme do dalších měst - Liberce, Litoměřic, Plzně a Písku. Moc nám pomohla cena Nadace Via Bona, díky které se o projekt začala zajímat média. Tím se dostáváme do povědomí lidí. Rozhovory a reportáže se šíří po sociálních sítích, a tak přispívají další lidé.

Je něco, co tě na projektu překvapilo?

Překvapilo mě, jak rychle, doslova během několika dní na ulici, se člověk propadá. Doba strávená na ulici každého hodně devastuje. K tomu, aby se vrátil do normálního života, potřebuje třikrát tolik času, kolik zůstával na ulici.

A co jeden z komentářů na tvůj rozhovor s redaktorem Martinem Veselovským na DVTV: „Pomáhá bezdomovcům a ještě se o tom nebojí mluvit. Má můj obdiv.“

Mile mě to překvapilo, nesetkávám se s negativními odezvami. Reakce pod rozhovory a články, které jsem poskytl, jsou vesměs pozitivní a povzbuzující. Velkým povzbuzením pro mě byli a jsou velkorysí dárci, například novomanželé, kteří udělali mezi svatebčany sbírku a celý svatební dar ve výši 31 tisíc korun poslali na konto projektu Nejdřív střecha.

Kde se v tobě bere neustálá chuť pomáhat lidem kolem sebe?

Jakmile si člověk v nějakém věku uvědomí, že život je založen na tom, že toho tolik dostal - rodinu, jazyk, kulturu, instituce, tak mu dojde, že by měl taky něco dávat. Jsou lidi, kteří tolik štěstí jako já a mnozí z nás nemají. To nejde nevidět. Stačí ale málo, stačí něco dělat, aby byl člověk někomu něco platný. Pokud se to podaří, máte radost - a tím i chuť zmítat se dál. 

Marie Šlancarová
a Tomáš Novotný

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.