Velikonoční příběh na Levém Hradci

Velikonoce jsou největším křesťanským, ale i židovským svátkem. Židé ho ovšem slaví nikoli jako připomínku Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání, ale jako oslavu jejich starozákonního osvobození z egyptského zajetí.

foto: Stanislav Boloňský

Jižní stěna presbytáře - nahoře Zvěstování P. Marii, dole Ukřižování a oplakávání Krista

Letos je poprvé v novodobé historii našeho státu uznán Velký pátek za státní svátek, čímž jsme se přiblížili tradici římskokatolické Evropy. V logice věci by měl být svátkem i Zelený čtvrtek, zatímco Velikonoční pondělí je z tohoto pohledu víceméně nadbytečné.

Nedělám si však iluze, že vyhlášení Velkého pátku státním svátkem bude také znamenat jeho "slavení", a to ani u té části populace, která, jak říká s lehkým sarkasmem Tomáš Halík, "v cosi věří". Velký pátek se vlastně ani slavit nedá, je to den nejhlubšího smutku, den postu, kdy mlčí i zvony, den úmrtí Ježíše Krista. Na Velký pátek se ani neslouží v kostelích mše, jen pobožnosti. Je to spíše den meditace, zamyšlení nad smyslem života, vedoucí třeba i k určité bilanci vlastního života.

Ilustrovaný příběh umučení Krista

Náš starobylý levohradecký kostel v sobě skrývá velmi cenný ilustrovaný příběh velikonočních událostí. V současné době převládá názor, že ho vymaloval neznámý umělec metodou al fresco na zdi gotického presbytáře někdy v 80. letech 14. století. Svým stylem nesou malby znaky dvorského okruhu krále Václava IV. V průběhu následujících staletí byly překryty omítkou, barokním a rokokovým mobiliářem. V 19. století byly objeveny, ale v roce 1881 byly zřejmě již chátrající malby zabíleny vápennou malbou. Počátkem 20. století byly při stavbě sakristie ještě mechanicky poškozeny. V roce 1939 byly definitivně odkryty, bohužel nepříliš odborně, což vedlo k jejich nevratnému poškození. Odkryté malby byly sice stabilizovány, trochu i dobarveny, ale zub času a zejména špatné klima v kostele udělaly za půl století své, takže počátkem 90. let již byly téměř nečitelné, v katastrofálním stavu. V letech 1992 až 1997 je s velkým úsilím, citem a pečlivostí restaurovala a fakticky zachránila ak. mal. Zlatica Dobošová, takže dnes mohou být opět zdrojem našeho obdivu. I tak však musíme být při pozorování maleb velmi soustředění a také poučeni, co máme vidět, abychom se v nich lépe orientovali.

Pašijový (velikonoční) cyklus začíná na severní stěně scénou Zajetí Krista v Getsemanské zahradě, časově patřící ještě do Zeleného čtvrtka. Pokračuje dalšími výjevy Velkopátečního příběhu, jak je popsán v Evangeliích. Kristus před Pilátem, Potupení a bičování Krista, Korunování trním, Ecce homo a Nesení kříže. Uprostřed něj je na východní stěně kněžiště najednou přerušen vyobrazením Adama a Evy u stromu poznání, symbolu prvotního hříchu. Zařazení tohoto motivu má hlubokou teologickou souvislost s umučením Krista, který, podle Písma, jako druhý Adam svou smrtí vykoupil hříchy lidstva, včetně toho prvotního. Tuto scénu, těžce poškozenou elektrickým vedením, objevila až Zlata Dobošová při procesu restaurování. Nově byla objevena i scéna Svlékání roucha. Cyklus pak pokračuje na jižní stěně scénami Přibíjení na kříž, Ukřižování, Oplakávání Krista a fragmentem výjevu Tří Marií jdoucích k hrobu. Je evidentní, že našemu cyklu chybí začátek i konec. Podle ustáleného kánonu pašijový cyklus začínal modlícím se Ježíšem v Getsemanské zahradě a končil Zmrtvýchvstáním či Nanebevzetím, někdy dokonce Sesláním Ducha svatého.

Úžasná je zejména dobře zachovaná scéna Ukřižování na jižní stěně kněžiště, zachycující situaci, kdy setník Longinus vráží kopí do Kristova boku. Některé tváře jsou namalovány ideálně (styl evokující tzv. krásný sloh), jiné (např. P. Marie) však nečekaně realisticky až naturalisticky, takže působí "nehezky". I to je zajímavostí levohradeckých maleb. Není proto vyloučeno, že nejsou dílem jen jediného autora.

Letošní unikátní mystérium

Letos budeme slavit Velikonoce ve velmi časném březnovém termínu a v této souvislosti musím ještě zmínit i letošní naprosto mimořádnou situaci, která nastává jednou za několik desetiletí. Velký pátek připadá na 25. března, kdy je v církevním kalendáři svátek Zvěstování Panny Marie - a právě tato "konjunkce" dvou významných dnů je zachycena na levohradeckých malbách. Úvodní scéna mariánského cyklu Zvěstování P. Marie se nachází přímo nad ústřední scénou Ukřižování. Není to náhoda, ba naopak. Vztahová vazba obou obrazů symbolizuje mystické propojení okamžiku početí Krista (což právě archanděl Gabriel sděluje Panně Marii), coby počátku jeho pozemského působení, s jeho smrtí na kříži. Spojení těchto dvou svátků do 25. března bývalo slaveno ve středověku jako velký svátek již od 5. století n. l. a v některých zemích, např. v Itálii, byl 25. březen považován za začátek nového roku. Této mysteriózní situace protnutí začátku a konce života Kristova v jednom časovém ohnisku, která nastane letos, se opět dočkají až naši prapravnuci roku 2157!

Fragment vyobrazení mnicha s biskupskou mitrou, patrně sv. Vojtěcha, v sedile presbytáře

Scéna Ukřižování, detail Krista

foto: Stanislav Boloňský

Josef z Arimathie ze scény oplakávání Krista

Stálo by možná za úvahu zjistit, zda vznik maleb nemůže časově souviset s roky, kdy ke spojení těchto dvou svátků na přelomu 14. a 15. století došlo, tj. roky 1407 a 1418 (tím by se mohlo posunout časové určení maleb). Takto jsou dr. Z. Všetečkovou např. datovány malby v pražském kostele sv. Václava Na Zderaze. V té době ještě držel Roztoky syn pravděpodobného donátora levohradeckých maleb Reinharda z Mühlhausenu (z Remeše). Syn - též Reinhard, který majetek zdědil v roce 1403, patrně až v roce 1420 po porážce vojsk císaře Zikmunda na Vítkově uprchl před husity do exilu. Do Roztok se vrátil po nastoupení císaře Zikmunda na český trůn v roce 1434 a domohl se vrácení roztockého jmění. Dožil se vysokého věku, zemřel patrně v roce 1453 nezanechav dědiců. Majetek tak propadl státu jako královská odúmrť.

Podrobně se můžete dočíst o těchto malbách (stavebním vývoji kostela a dalších zajímavostech) v publikaci Kostel sv. Klimenta na Levém Hradci, vydané městem Roztoky, která se na jaře dočká druhého doplněného vydání.

Stanislav Boloňský

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.