Vzpomínka na Marii Nadrchalovou

Nedlouho poté co paní Ing. Marie Nadrchalová obdržela cenu „Dobrovolník roku Středočeského kraje“ (viz článek Dobrovolník roku, ODRAZ č. 2/2015), přišla zpráva o jejím náhlém úmrtí dne 2. března 2015.

Paní Nadrchalová byla v našem městě osobností skutečně mimořádnou, byť se o její práci mnoho nepsalo.

Nepoznal jsem v životě mnoho lidí, kteří tak jako ona dlouhodobě a naprosto nezištně věnovali svůj čas péči o zdravotně handicapované a seniory. Od roku 1982 vedla, a to bez jakékoli finanční odměny, místní organizaci Svazu invalidů (čítající kolem 300 členů), která se posléze transformovala ve Svaz postižených civilizačními chorobami. Paní Marie Nadrchalová se této dobrovolné činnosti věnovala neuvěřitelných 33 let! V dnešní době, kdy jsme si zvykli přepočítávat veškeré naše snažení na peníze, jde o jev naprosto výjimečný a jsem skutečně šťasten, že ještě v samém závěru života došla paní Nadrchalová veřejného ocenění. Mnoho let jsem měl možnost s ní v rámci obce spolupracovat a vždy jsem oceňoval její otevřenost, přímost v jednání a snahu o vzájemné pochopení.

Marie Nadrchalová se narodila před 77 lety v Ostravě v intelektuálně zaměřené rodině. Na Roztoky měla vazbu již od dětství, neboť sem jezdila za svými prarodiči. Od jedenácti let, kdy záhy po cvičení na Všesokolském sletu onemocněla dětskou obrnou, se musela vyrovnávat s vážným fyzickým handicapem. To jí ale nebránilo žít plnohodnotný život. Vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, provdala se a přivedla na svět dva syny. Pracovala jako inženýrka-chemička v Kaučuku Kralupy a posléze až do důchodu v roztocké penicilínce.

Mezi přáteli a známými se jí říkalo Eržika - s odkazem na krásnou Eržiku, románovou postavu z Nikoly Šuhaje loupežníka. Tento nevšední půvab jí zůstal až do posledních dnů, nikdo nezasvěcený jí její věk nehádal.

V roce 1989 přijala s velkými sympatiemi společenské změny a na podzim roku 1990 byla zvolena za Občanské fórum do zastupitelstva našeho města, kde působila celé volební období do roku 1994. Domnívám se, že jen rozhádanost místního OF způsobila, že neměla chuť v této veřejné roli pokračovat. O to intenzivněji se pak věnovala těm, kteří to nejvíce potřebovali a také poprávu oceňovali - seniorům, lidem zdravotně postiženým a sociálně znevýhodněným.

Její životní zájem byl ovšem mnohem pestřejší. Měla ráda divadlo, výtvarné umění a hudbu - poslouchala vážnou hudbu i jazz. Ráda cestovala, a to nejen po českých zemích, ale milovala i moře. Pravidelně jezdila kvůli svému postižení do lázní, nejraději do Janských lázní v Krkonoších. Byla také velmi sečtělá a zajímala se o veřejné dění. Ve svém živlu byla na své rozlehlé roztocké zahradě, kde bylo možné obdivovat její pěstitelské úspěchy. Byla pracovitá a technicky zdatná - ráda a dobře řídila auto, pracovala na počítači, stále se učila novým věcem.

Je těžké psát o Marii Nadrchalové v minulém čase, ale neúprosný běh života nelze zastavit. Pro svůj věk a zdravotní potíže se rozhodla předsednictví a agendu roztockého Svazu postižených civilizačními chorobami předat. O posledním únorovém víkendu vše zpracovala k předání a v noci na pondělí její srdce utichlo. Vlastně asi zemřela šťastná, s pocitem plně naplněného života. Co více si člověk může přát?

Její krásná a bohatá osobnost bude nadále žít v našich vzpomínkách.

Stanislav Boloňský
a členové ZO Roztoky Svazu postižených civilizačními chorobami

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Za Romanem Tylem | Luděk Janů
Vzpomínka na Láďu | Jan Jakob
Pokoj duši Ladislava Kantora | Martin Štifter
Aurage | Antonín Matzner
Odcházení | Jaroslav Huk

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.