Vzpomínky na transport smrti

V úterý 29. dubna se konaly pietní vzpomínkové akce na roztockém nádraží, kde se vzpomínalo na transport smrti v pětačtyřicá-tém roce, u hromadného hrobu obětí transportu na Levém Hradci a u pomníku roztockých židů na náměstí 5. května. Vzpomínky na nádraží se zúčastnila jedna z posledních žijících pamětnic této události, paní Václava Stárková.

Požádali jsme ji, aby se s námi podělila o své vzpomínky.

Dne 28. dubna 1945 jsme se vracely s kamarádkou Jitkou Kobrovou-Jakubcovou z procházky v Roztockém háji. Od železniční tratě jsme slyšely divný hluk a střelbu. Sešly jsme na státní silnici směrem k roztockému nádraží. V zatáčce u zrcadla je na trať dobře vidět. Na vedlejší koleji tam stál nákladní vlak, hlídaný německými vojáky. Z některých otevřených dveří vagonů vykukovali ve vězeňských hadrech nebo jen v hadrech hubení, holohlaví jedinci. Vůbec nebylo k poznání, zda jsou to muži, či ženy. Byli to spíš živí kostlivci. Němečtí vojáci vartovali, aby se ubožáci nedostali ven z vagonů. Na silnici už byli někteří Roztočtí a pár lidí z blízkých vil a domů. Jeden občan přinesl bochník chleba. Jednomu vězni se podařilo vyklonit z vagonu dolů na silnici, kde mu ten člověk podával chleba. Německý voják, který přiběhl, nechal toho ubožáka popadnout přinesený chleba a potom ho zastřelil. Vězeň spadl mrtvý na silnici, jen pár metrů ode mne. Běžela jsem otřesena domů, kde už maminka věděla, co se děje. Maminka sbalila nějaké jídlo a obvazy. Běžely jsme zpět na nádraží, tam už se začala organizovat pomoc. Přihlásily jsme se obě jako zdravotní sestry, v roce 1944 jsme absolvovaly tajně kurz první pomoci, který vedla ve svém bytě členka Československého červeného kříže paní Zdenka Preiningerová. Vzhledem k zákazu shromažďování to vlastně bylo dost nebezpečné.

Vlak v Roztokách zastavil, protože přednosta stanice Najdr, který mluvil dobře německy, Němcům namluvil, že trať je uzavřena, protože u Sedlce je rozstřílená skála nad tratí a hrozí její zřícení. Také byly přestříhány telegrafní dráty, aby se nedalo dovolat do dalších stanic v Sedlci a Podbabě. Sestra Zd. Preiningerová pod záštitou ženevské pásky - symbolu Mezinárodního červeného kříže s několika dalšími členy dojednali s velitelem transportu možnost ošetřit nemocné vězně z transportu a dát jim i vojákům, kteří měli také hlad, najíst. Ani německá posádka, která sídlila ve škole, nezasáhla. To jednotka Hitlerjugend, ubytovaná v Sakuře, chtěla ve stráni pod sokolovnou rozmístit kulomety, aby měla nádraží pod dohledem.

Jak probíhala pomoc vězňům?

Nejprve jsme se museli ve vagonech doslova prohrabovat hromadami těl, abychom rozeznali živé od mrtvých. V místním chudobinci (dnes budova Základní umělecké školy - pozn. J. D.) byl narychlo založen provizorní lazaret. Tam byli převáženi tito ubožáci. Byli zavšiveni a někteří měli tyfus, skvrnitý tyfus, úplavici a jiné nemoci a zranění. Tito vězni byli jen holohlaví kostlivci. Svlékali, umyli a ukládali jsme je ze začátku jen na různé deky, které přinesli místní lidé. Potom jsme nemocné vězně pokládali na tato provizorní lůžka. Tito ubožáci měli strašné průjmy a zvracení. Později, ve studených dubnových dnech paní Beranová s dcerou Hanou (nyní Hejdánkovou) přinesly velkou plechovou vanu, do které jsme my děvčata nosila z blízké pekárny pana Davídka teplou vodu a venku před chudobincem jsme praly a praly kusy bílých látek a prostěradla. Jednou přiletělo německé letadlo a začalo po nás střílet, přestože na střeše chudobince byl namalovaný velký bílý kříž. Včas jsme zaběhly dovnitř a v omítce zbyly díry po těchto střelách, které vlastně patřily nám, děvčatům. Pamatuji se, jak jsem přišla po prvních dvou otřesných dnech domů, že jsem z té hrůzy také zvracela a měla jsem i šok.

Pietní shromáždění na roztockém nádraží, foto St. Marušák

Jak jste prožívala dny Pražského povstání, které začalo za několik dní?

Improvizovaný lazaret v chudobinci sloužil i pro raněné z bojů v Podbabě a Bubenči. Zůstala jsem v něm jako zdravotní sestra, v roce 1944 jsem absolvovala tajně kurz první pomoci, který vedla ve svém bytě členka Československého červeného kříže paní Zdenka Preiningerová.

V chudobinci nás bylo víc, kteří jsme byli bud' jako odborní zdravotníci, nebo jako pomocný zdravotnický personál a spojky, samozřejmě na všechny zúčastněné osoby si nevzpomenu. Pamatuji si na tyto lidi: prof. MUDr. Pražák, MUDr. Lad. Tichý a jeho syn MUC Lad. Tichý, MUDr. Černý, který byl také v transportu, Zdenka Preiningerová, O. Ditrichová, L. Nelibová, M. Říhová a její dcera Běla Říhová, Bindrová, Hana Hejdánková, Ventová, Tučková, Josef Soukup, V. Vlásek, M. Říha, Fran. Krouman, Lad. Bláha, Zdeněk Jakubec, Jiří Bromovský a Jitka Kobrová-Jakubcová.

Když přestal chudobinec stačit, vozili se raněni i do již vyprázdněné Sakury. Hodně pomáhali chlapci, kteří byli Němci zařazení do tzv. Technische Nothilfe. Vůbec se dá říci, že nejaktivnější byla mládež a obyčejní lidé. Někteří dospělí včetně prvorepublikových důstojníků byli zalezlí a čekali, jak to dopadne.

Dne 5. nebo 6. května nám přivezli mého známého Otu Stýbala z Roztok, který byl mezi zraněnými z bojů na železniční trati mezi Podbabou nebo Sedlcem. Když už byl chudobinec plný, přivezli nám další dva raněné. Na přesné datum si těžko vzpomenu, ale bylo to snad 8. května. Tyto raněné dali do prázdné vilky (později ji koupil MUDr. Vondrášek). Po jejich nezbytném odborném ošetření jsem měla za úkol zůstat s nimi až do druhého dne, kdy mě měla vystřídat další dobrovolná sestra. Bohužel v noci jeden těžce raněný do břicha zemřel a já jsem prožívala hrůzu, že jsem jej neohlídala. Byl to pro mne jako 15letou dívku v této dobrovolné zdravotní službě druhý otřesný zážitek - smrt ještě mladého hocha.

Jak jste vůbec prožívala v tomto věku období okupace?

Těžce, o to hůře, že mi v roce 1941 zemřel tatínek. Léta předtím byla ta nejkrásnější v mém životě. Tatínek byl výborný muzikant, u nás doma se zkoušely operety, které se pak hrály v sokolovně. Byl také radioamatér, v garáži uprázdněné tím, že při mobilizaci dal k dispozici naše auto armádě, si zřídil dílnu, kde pořád něco kutil.

Krátce po jeho smrti u nás zazvonil inženýr Hrdlička z Vinohrad, který nám prozradil, že tatínkova radiostanice byla vlastně ilegální vysílačka, a odvezl pryč kompromitující lampy, abychom s maminkou nebyly v nebezpečí. Později jsme našly ještě nějaké součástky a rozhodly jsme se je také inženýru Hrdličkovi předat. Jenže když jsme přijely do jeho domu, zjistily jsme, že den předtím ho i s celou rodinou zatklo gestapo a o jejich dalších osudech už se nám nepodařilo nic zjistit.

Dobová fotografie mladých dobrovolníků, foto: soukromý archiv V. Stárkové

Krátce nato se i v Roztokách v Čechově ulici, kde jsme tehdy bydlely, objevilo komando gestapa - přijelo sebrat pana Řacha, po němž je dnes ulice, kde bydlel, pojmenovaná. Ten se pak v Terezíně nakazil tyfem a zemřel začátkem května 1945.

Říkám si, že kdyby tehdy gestapo prohledalo okolní domy včetně našeho, mohly být z Roztok druhé Lidice a dneska bychom tu neseděli.

Vyprávění paní Stárkové zaznamenal
Jaroslav Drda

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.