Z balkonu Melantrichu...

…roku 1989 až na náměstí v nevede dlouhých 23 let jen moje cesta, ale je to i  klopotná cesta většiny Čechů za  svými sny, nekonečná cesta omylů na emancipační stezce putování za  poznáním sebe sama, za  smyslem svého bytí, za  poznáním KDO VLASTNĚ JSME, jací jsme a  co si ještě necháme líbit…

Tenkrát – před třiadvaceti lety – bylo všechno jasné. Končilo čtyřicet let nesvobody, poručníkování rodné strany: co smíme, kam smíme, co jen někdy a co vůbec nikdy…

Jen to počasí bylo stejné – dnes jako tehdy. Když jsme 17. 11. 1989 vyšli z  Albertova na  Vyšehrad a  poté zpět nábřežím na  Národní třídu, věděli jsme, že chceme kdykoli vycestovat kamkoli, kde se nám líbí, studovat na  školách, kde není málem hlavním předmětem marxismus–leninismus, a nečekat na souhlas uličních výborů KSČ…

Když jsem pak o několik dní později stál po tři večery na balkoně Melantrichu a viděl a slyšel 200 tisíc lidí zpívat hymnu, zdálo se, že vše je nadosah, zdálo se všechno tak snadné.

Nevzpomínám na ten čas s nijakou zvláštní nostalgií, neboť rád nevzpomínám vůbec. Vzpomínky jsou pro mne - jak napsal geniální Francois Villon - mince, která (už) neplatí. (Rádi vzpomínají jen veteráni prohraných válek, které vždy považují za málem vyhrané... )

Odkaz 17. listopadu je pro mne hlavně vzkaz do budoucnosti!

Dávno jsme totiž zapomněli slova zakladatele tohoto státu T. G. M., že demokracie je především každodenní práce. Zní to přeci tak nemoderně, tak staromilsky, takže proč to brát vážně?

Přesto je to pravda, dokonce je to jediná možnost, jak demokracii nastolit a udržet. Je celkem všeobecně známo, že politici se vlichocují občanům jen zhruba měsíc před volbami. Pak už je nějaký volič nezajímá. Vlastně nám vzkazují: jednou za čtyři roky ,,nám to tam hoďte“, a pak už nás neotravujte. V Čechách se tomu říká ,,klid na práci“. Ve skutečnosti jsou to jen zastírací manévry. Chvíli se jim nedíváte na prsty, a hned vytáhnou nějaký slabomyslný experiment, který vydávají za nezbytnou reformu, ač jsou plné noviny článků jejich vlastních expertů, kteří už celkem neomaleně označují vládní návrhy za přinejmenším nedomyšlené.

A tak se budeme asi muset chovat jinak. Nefunguje místní pošta - bombardujte její šéfy maily! Považujete zákony za asociální - zavolejte svému poslanci a nevolte ho! Chovejte se k nim, jako oni k vám! Oni jsou ve svých funkcích jen proto, že jsme je volili, jsou tam pro nás! Že to není tak lehké? Není, ale znáte jiný způsob vzdoru, jak se nestát pouhými diváky svých vlastních životů?

Ladislav Kantor

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Kam dál

Svátek 17. listopadu | Vojtěch Sedláček
Obavy o demokracii? | Bohumil Štíbr
Ach, zase ten Šalamon... | Martin Matas
Vánoce jsou blízko! | Jarmila Kučerová

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.