Žili mezi námi...

Ve dnech 26. a 27. ledna hostila Praha účastníky pietní vzpomínky a konference u příležitosti 70. výročí osvobození vyhlazovacího nacistického tábora Osvětim (či správněji Auschwitz-Birkenau); 27. leden je slaven jako celosvětový den památky obětí holocaustu. 

Možná si položíte otázku, co s tím mají společného Roztoky.

Důvodem, proč bychom si měli tento den připomínat i v našem městě, je to, že v Roztokách existovala v období mezi světovými válkami poměrně početná židovská komunita. Zejména v Tichém údolí žily či přes léto pobývaly ve svých honosných vilách rodiny bohatých židovských podnikatelů. Dnes se tímto kulturním dědictvím vil a zahrad (trochu neoprávněně) chlubíme, aniž bychom už vnímali zakladatelskou roli a rukopis původních majitelů. V Roztokách však nežili jen bohatí Židé, jiní zástupci této diaspory zde provozovali svá řemesla či obchod - prostě roztočtí Židé pocházeli z celého sociálního spektra. 

Někteří zástupci židovské, ovšem značně sekularizované komunity, se několik desetiletí podíleli jako členové zastupitelstva a radní na správě našeho města, např. poštmistr a 1. radní K. Kohn, S. Haurowitz, L. Kraus, Ing. A. Rosenberg, J. Gottwald či K. Romisch.

Již před řadou let se mi dostala do ruky velmi zajímavá autobiografická kniha Arnošta Reisera Útěk, která líčí jeho pohnuté osudy i tragický příběh celé rodiny za války a posléze i dramatický útěk na západ přes „železnou oponu“. Díky internetu se nám podařilo najít na autora žijícího v USA kontakt a spojit se s ním. Požádal jsem ho, zda by nenapsal své vzpomínky na válečná léta v Roztokách. Byl jsem mile překvapen, když prof. Reiser velmi rychle a bezchybnou češtinou reagoval a své vzpomínky poslal.

Myslím si, že není od věci přetisknout při této příležitosti z tohoto rukopisu malou ukázku.

Stanislav Boloňský

Ze vzpomínek prof. Arnošta Reisera (Brooklyn, usa, 2005)

(nepublikovaný rukopis, úryvek)

Když Němci obsadili Prahu v roce 1939, opustili jsme pražský byt a nastěhovali se natrvalo do Roztok. Otci sebrali firmu a on, který celý život trávil pracovní den v kanceláři, najednou neměl kam jít a byl celý den doma. Našeho mladšího bratra Honzu vyřadili ze školy a totéž se stalo všem židovským dětem v Čechách. Rodiče dětí zorganizovali pravidelnou výuku v našem domě a u našich sousedů, Neumannů. Začal jsem učit skupinu osmi dětí matematice a také jsem učil jakousi všeobecnou vědu. V matematice jsem zkonstruoval primitivní teodolit ze skládacího fotografického stativu, mosazné trubičky a dvou papírových úhloměrů. Tímto přístrojem jsme pak měřili úhel ke špičce kostela a vzdálenost mezi teodolitem a kostelem. Později nebylo těžké zavést pojem sinu a kosinu a odečíst výšku kostela z trigonometrických tabulek či vypočítat šířku Vltavy u přívozu do Klecan...

Přibližně v té době Němci zavedli židovské hvězdy. Otec musel jet do Prahy na Židovskou obec a vrátil se s velkým kusem žluté látky, na které byly vytištěny hvězdy s nápisem „JUDE“. Zuzka a matka je večer vystřihly a přišily každému z nás na kabát. Pamatuji si, jak příští ráno jsme poprvé vyšli s hvězdami směrem na nádraží. Hrozně jsme se styděli a šli jsme zadními ulicemi. Lidi, které jsme potkali, byli stejně na rozpacích jako my. Někteří přešli na opačnou stranu ulice, aby se s námi nemuseli potkat, jiní zas přešli na naši stranu, podali nám ruku a dali najevo své rozhořčení...

Poté, co jsme dostali hvězdy, zredukovali nám Němci potravinové lístky a vůbec vyloučili Židy z normálního ekonomického života. Tak jsme např. neměli nárok na uhlí. V té době se podařilo otci navázat styk s jedním šmelinářem, který nám čas od času s něčím vypomohl. Jednou v noci nám přivezl uhlí a museli jsme ho přeložit z vozu do našeho přístěnku potichu, ručně, hroudu po hroudě, aby sousedé nic neslyšeli. Jindy jsme dostali zprávu, že mám vyrazit s malým kufříkem směrem na Žalov. Na křižovatce už čekali tři neznámí muži a pak přijel malý náklaďák s řezníkem, na kterém leželo čerstvě zabyté prase. Řezník mi naložil kus prasete do kufříku, já zaplatil a v tichosti se vrátil domů. Matka a Zuzka pak vařily maso v noci a museli jsme utěsnit všechna okna, aby vepřové nebylo cítit po celé návsi...

První vlna transportů do Lodže začala na podzim roku 1940, bratr mého otce a Singrovi byli v těchto transportech. Na jaře 1942 začala druhá vlna, do které jsme spadali také my. Ačkoliv jsme to čekali, když jsme byli skutečně předvoláni, byli jsme zdrceni. Směli jsme vzít do transportu zavazadla do 50 kg. Bylo těžké přeorientovat se najednou na zcela jiný způsob života a většinu věcí prostě opustit. Naše piano a matčin šicí stroj jsme odsunuli k přednostovi Masarykova nádraží, který bydlel v Roztokách. Mé housle jsme dali k našim sousedům. Já tehdy dělat linoryty a dřevoryty a měl jsem velkou sbírku nožů, škrabek a jiných materiálů. Měl jsem knihy, které byly pro mě důležité, ale bylo možné si vzít jen jednu či dvě. Jako všichni ostatní, obarvili jsme prostěradla a jiné prádlo namodro, aby na něm nebyla vidět špína. Poslední týden jsme byli celé noci vzhůru, protože lidé přicházeli zadními dveřmi do naší kuchyně a loučili se s námi. Lidi prolomili bariéru odcizení, objali nás, líbali a odcházeli s pláčem... Příští ráno přijel mlékař s vozíkem taženým jedním koněm. Pomalu jsme odjeli Jungmannovou ulicí s tím, že matku dopraví až k Veletržnímu paláci. Otec a my děti jsme zavřeli dům a šli jsme naposledy na nádraží. Dojeli jsme vlakem do Holešovic a pěšky došli na Výstaviště, kde jsme čekali na matku. Když mlékař s matkou přijel, hlásili jsme se u českého četníka, který nás pustil do Veletržního paláce. Vešlo nás dovnitř pět, ale jen dva se vrátili. Otec, matka a Jan zahynuli v německých táborech.

Rodina Reiserova bydlela v Roztokách v Jungmannově ulici čp. 218. (Pozn. St. Boloňský)

Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
CAPTCHA
Pomocí kontrolního kódu ověřujeme, že jste člověk a bráníme se tak robotům ve vkládání spamu.